Návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti měl být zlatým hřebem v boji vlády Petra Nečase za udržitelné veřejné finance. Co víc než měnit ústavní pořádek země může ještě vláda udělat? Ukázalo se však, že debata s odbornou veřejností i s opozicí nevedla k dostatečně širokému konsensu o takové změně. Nalézt účinnější fiskální rámec pro veřejné peníze je potřebné, ale vládní návrh není dostatečný.
ČSSD vyslovila nespokojenost s parametry návrhu (nastavení kriteriálních dluhových pásem a akcelerace opatření při jejich překročení) a odmítla hlasovat o návrhu bez ujasnění prováděcích zákonů a dalších předpisů. Navrhla proto přerušení jednání do vyjasnění výhrad. Ministr Kalousek si je vědom, že potřebuje ústavní většinu, a tak vysílá vstřícné signály, že je k debatě o dílčích úpravách připraven.
Obávám se ale, že nedostatečná byla už diskuse o principech, na kterých je návrh tzv. finanční ústavy postaven. Odpovědná rozpočtová politika by měla usilovat o dynamickou rovnováhu ekonomiky, která bude schopná zajistit potřeby občanů. Rovnováha v dynamickém systému se prosazuje skrze nerovnováhy a nebezpečnou nerovnováhou se stává taková, která přechází do nezvládnutelné spirály. Mělo by nám jít o to, zadlužování regulovat, ne zakazovat. Jinak zavádíme ne brzdu dluhu, ale také brzdu růstu.
Vládní návrh trpí rozporem mezi politikou konsolidace a chybějící podporou růstu. Nemůže jít jen o měkčí numerická pravidla, to je svým způsobem významný, ale jen technokratický detail. A tady v použité konstrukci především chybí shoda na metodě očištění ukazatele deficitu o cyklické a strukturální vlivy. Bez zohlednění vlivu cyklu vlastně přijímáme spuštěním tohoto ústavního zákona praktický zákaz přímé fiskální stimulace (ukazatel je pouze očištěn o rezervu na financování dluhu). Koordinované by mělo přitom být nejen používání brzdy, ale i plynu. Abychom tu nespustili parodii na keynesiánství, kdy se fiskální stimuly rozpouštějí v šedé ekonomice a v neproduktivní poptávce.
ČR není jediná země, která tápe v otázkách odpovědné fiskální politiky. Jsou tu rozdílné přístupy k evropské a české dluhové brzdě. Na nefunkční evropský Pakt stability (1997) reagovala EU fiskální úmluvou (březen 2012), kterou ČR odmítla ratifikovat, ale český přístup je přitom vlastně tvrdší než evropský. I když oba mají stejný nedostatek - stojí jen na fiskální restrikci a neřeší fiskální stimulaci.
Vedle neúplné evropské regulace tak mnohé země přicházejí s vlastním přístupem a vznikají paradoxní situace. Zatímco německá “Schuldbremse” byla podpořena SPD, tak u nás dává ČSSD přednost evropskému řešení před návrhem české vlády. Nový prezident Miloš Zeman přitom chce odložit ratifikaci evropské fiskální úmluvy až za rok 2017 (tedy za termín, který považuje za reálný pro přijetí eura). Nemůže však stačit plnit miliardami eur obří airbag pro finanční sektor a zanedbávat investice do konkurenceschopnosti průmyslu.
Spustit takto nepřipravenou českou finanční ústavu v situaci pokračující recese je opravdu nešťastné. A ČSSD by si měla uvědomit, že současná vláda vlastně může nasadit kukaččí vejce do hnízda budoucí vládě. Ve srovnání se ztrátami na hospodářském výkonu jsou náklady na v podstatě nadbytečnou Národní rozpočtovou radu jen drobnými. Nezřizujeme tu s touto radou roli brzdaře, pomáhajícího naší ekonomice vybírat zatáčky, spíše je to jen další trafika pro pár expertů bez odpovědnosti.
Ke střehu vede také způsob vypořádání připomínek s dotčenými strukturami. Tzv. Finanční ústava totiž nemá platit jen pro stát, ale pro územní správu a různé veřejnoprávní subjekty. Uplatnění numerických pravidel na hospodaření krajů a obcí je nepřímou novelou rozpočtových pravidel, a to bez aktivní participace dotčených subjektů, kterým to významně naruší financování klíčových investičních projektů. Výhledově by to pro ně znamenalo např. trest krácení daňových příjmů obcí. Zohledněna nebyla ani specifika zdravotních pojišťoven, které mají plnit funkci solidárního poskytování veřejné služby.
Tyto a další argumenty vedly KSČM k požadavku vrátit návrh finanční ústavy k přepracování. Zachovala by se tak šance seriózně najít ústavní většinu k projednání tak podstatné změny. Tím, že návrh byl v této podobě postoupen do 2. čtení, je však naděje na podstatnější korekce minimální. Opozice by se v každém případě neměla spokojit s kosmetickými úpravami. To už je rozumnější vrátit se k tomuto tématu až po parlamentních volbách. Této vládní sestavě se stejně její čas už krátí.
Jiří Dolejš, poslanec PČR a místopředseda ÚV KSČM
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kscm.cz
