Že ekonomická krize ovlivňuje demografický vývoje je jasné. Zvýšení nezaměstanosti, vysoký tlak na sociální systém a pocitové i faktické snížení sociálních jistot, to vše ztěžuje zajištění ekonomických potřeb rodiny s dětmi. Největší pokles porodnosti byl zaznamenán v Řecku, kde poklesla úhrnná porodnost dětí na ženu na 1,43, v Portugalsku na 1,35 dítěte na ženu, ve Španělsku na 1,36 dítěte na ženu. Z krizí postižených zemí si slušnou porodnost zachovalo jen katolické Irsko a to 2,05 dítěte na ženu, i když tam pravděpodobně sehrála svou úlohu silná role církve ve společnosti.
Zajímavé je srovnání s Českou republikou. Děsivou krizí porodnosti naše země prošla v roce 1999, kdy se porodnost pohybovala kolem 1,15 dítěte na matku. Poté se stav zlepšoval až do roku 2007 na číslo 1,5 dítěte na matku. Nyní ale porodnost opět klesá, v roce 2011 to bylo pouze 1,43 dítěte na matku. Česká populace tedy nedokáže dlouhodobě dorovnat úmrtnost. Pokud by současný trend měl pokračovat, pak nás, podle odhadů statisiků, v roce 2050 bude už jen asi 8,5 miliónu. Populace bude přestárlá s nesilnějšími ročníky ve věku mezi 70 a 80 lety, které budou potřebovat nákladnou sociální a zdravotní péči. To je poměrně strašná představa.
Úbytek populace může být kompenzován imigrací. Problém je, že pokud je taková kompenzace účinná, znamená to, že již nejde o individuální imigraci, ale o imigraci masovou. Ta s sebou nese řadu úskalí. Imigranti jsou obvykle ochotni pracovat za nižší platy, takže buď ohrožují domácí trh práce, nebo jsou diskriminováni. Masová imigrace také znemožňuje plnou integraci a asimilaci imigrantů. Místo vzniku “tavícího kotle” v němž se stabilní kultura domácího národa obohacuje, vznikají ostrovy jiných kultur a ty na sebe pochopitelně narážejí. Tři nejsilnější pravicoví političtí lídři v Evropě, Merkelová, Cameron a Sarkozy se od multikulturalismu distancovali a prohlásili, že selhal. Ve skutečnosti selhali oni sami. Vždyť asimilační modely, typické třeba pro Skandinávii, vcelku fungují, fungovaly celkem dobře i ve Velké Británii, Francii nebo i v USA, ale právě jen do doby, než se imigrace stala příliš masovou. Tak nebo tak, myšlenka kompenzovat úbytek obyvatelstva imigrací bez vize cesty k obnově porodnosti je zcestná. Znamenalo by to smířit se s vymřením vlastního národa, zánikem vlastní kultury, a to soudný člověk přece nemůže připustit. Jsou ale náznaky, že cesta ven existuje.
Zmíněný článek v Le Figaro uvádí zajímavé údaje. Krize neměla z hlediska porodnosti vliv na dvě země: Francii a Německo. Francie má velmi štědrou prorodinnou politiku. A tak se v době krize místo poklesu projevil růst porodnosti, a to z 1,8 na 2,0 dítěte na matku. V Německu porodnost na krizi nereagovala, stejně jako nereagovala na předchozí růst. Německá porodnost na ekonomiku prostě kašle.
Ve většině ostatních zemí včetně České republiky demografické křivky s ekonomickým růstem a zvyšováním blahobytu rostou a klesají s ekonomickou krizí. Příklady Francie a Německa ale potřebnou odpověď přece dávají. Není lepší investice než aktivní a štědrá prorodinná politika. Ta je schopna populační pokles obrátit. Přiznejme si už konečně, že škrty v této oblasti jsou jednoduše zločin. Diskuse o zneužívání porodného nebo podpor rodiny, či jakýchkoli dávek, jsou u nás obvykle provázeny rasistickou nebo nacionalistickou konotací a jsou svědectvím o neschopnosti státu zajistit právo a pořádek a o ochotě většiny obyvatel nechat se trestat za přešlapy menšiny. A tady nastupuje druhá inspirace, německá. Právo a pořádek je přece zdrojem jistoty. Zdvořilé, ale nekompromisní vynucování práva chrání většinu obyvatel před rozkolísáním společenského klimatu, které je zdrojem společenské nejistoty. Pokud se nám v Evropě podaří tyto dva vzory zkombinovat, nemusíme vymřít. Otázka je, jestli my, Evropané 21. století, máme ještě pud sebezáchovy.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Pavelpoc.cz
