Julius Fučík, ať se to komu líbí či nikoliv, patří do naší historie. Smyslem připomenutí jeho osoby je demytizovat ho jako nástroj ideologie a vrátit mu rozměr živého člověka s jeho klady i zápory, s kriticky svobodným přístupem i k jeho literárnímu dílu. Znamená to zbavit se balastu propagandistických stereotypů hagiografie minulého režimu, ale i absurdně antifučíkovského obrazoborectví, jen pro to že se stal symbolem vypořádání se s minulým režimem. Přeci jen to byl významný účastník myšlenkových a politických zápasů své doby, i když možná v některých svých radikálních názorech přestřeloval.
Po roce 1989 byla odstraněna měděná socha Julia Fučíka od akademického sochaře Miloslava Šonky, která byla v roce 1979 umístěná v Praze 7 u holešovského Výstaviště (dříve PKOJF). Čas, který uběhl od té doby, představuje prakticky interval života celé jedné generace. Dost času na to zbavit se konečně zbytečných animozit a antagonismů.
Je rozumné, že dnes Galerie hlavního města Prahy už tuto sochu zrestaurovala. S podporou současného pražského primátora a na základě dobrovolných příspěvků občanů (včetně německých antifašistů) byla znovu tato socha osazena v areálu hřbitova na pražských Olšanech již v listopadu 2012. A tak se dnes mohla u ní konat pietní akce k výročí Fučíkova narození, které se zúčastnil m.j. i místostarosta MČ Prahy 3 za Stranu zelených. Fučíkova socha do jeho rodné Prahy prostě patří
Na Julia Fučíka budou samozřejmě i nadále existovat různé názory. Kritickou pozornost poutá např. jednostranně agitační charakter jeho reportáží o SSSR. V knize "Země, kde zítra již znamená včera" (1931) se nechal za svého ilegálního pobytu v Moskvě a dalších místech SSSR strhnout patosem změn první sovětské pětiletky k oslavám tamějších poměrů. Fučík nebyl hlupák a asi vnímal, že je tam mnohé jinak, ale sloužil prostě své uhlířské víře. Morální dilema při hodnocení sovětské reality odkrývá i jeho spor s novinářským kolegou z Haló novin a z Šaldovy Tvorby Závišem Kalandrou o moskevské monstrprocesy v roce 1936. Do této představy o fanatickém Fučíkovi se ale příliš nehodí jeho překlady satirických textů na ruské poměry od dvojice Ilfa a Petrova.
Vztah k SSSR byl pro Fučíka věcí přesvědčení. Když hitlerovské Německo obsadilo v březnu 1938 Rakousko, vydal Fučík brožuru s názvem „Přijde Rudá armáda na pomoc ?“ (1938). Když pak došlo k uzavření paktu Molotov – Ribentrop, nesl to velmi těžce, a na jeho bolestivé pochybnosti vymykající se tehdejší oficielní stranické linii vzpomínají jeho součastníci.. Toto jeho zaváhání v zapáleném prosovětském postoji ale bylo výjimečné a dočasné. Dnes už se nedovíme, jak by reagoval na 50. léta a dobu kritiky kultu Stalina, kdyby se toho dožil. Že byl přesvědčeným vyznavačem příchodu sociálně spravedlivé společnosti je ale jisté.
Jeho hlavní vášní bylo především divadlo a literatura. K první feministické literatuře lze např. řadit jeho literární esej „Boženu Němcovou bojující“ (1940). Napsal ji za svého pobytu u rodičů na venkově v Chotiměři u Domažlic, kdy se vyhýbal pobytu v Praze. Tato studie k 120. výročí velké české spisovatelky začala být bez problémů vydávána za první protektorátní vlády Rudolfa Berana, díky odvaze nakladatele Otty Girgala. V době ohrožení země nacismem se stal Fučík velkým obráncem české národní tradice a po roce 1941 nemohou jeho zaujetí odbojem, až po ochotu dát za to hlavu na špalek, popřít ani jeho kritici.
Nejvíce Julia Fučíka proslavila jeho posmrtná próza vydaná z propašovaných motáků z pankráckého vězení „Reportáž psaná na oprátce“ (1946) .Je to dodnes nejpřekládanější kniha české literatury (do 90 jazyků), doslova světové unikum. Nejde jen o sugestivní líčení jeho zážitku z nacistického vězení, ale i vzkaz o konci života, který svou láskou k lidem může být počátkem nové budoucnosti. S vlnou antifučíkovského negativismu se objevily spory o autentičnost reportáže. V roce 1990 ale experti Kriminalistického ústavu v Praze vyvrátili možnost falsifikace či dodatečných úprav textů všech 167 motáků..
K spekulacím o skutečném osudu této reportáže přispěl fakt, že původní texty na motácích byly po válce v zkanonizovaném vydání zcenzurovány o některé pasáže. Jeho vdova, Gusta Fučíková, prý v 60. letech uvažovala o plném vydání, ale prvního úplného vydání textu jsme se dočkali až v roce 1995 (rukopis vydaný jako faksimile byl pak vydán v roce 2012). Sám Julius Fučík se svou světově proslulou posmrtnou reportáží se tak stal obětí vlastního nekritického kultu. Fučíkovský mýtus byl po roce 1989 zbourán, jako někdo, kdo dal v boji s fašismem vlastní život, který měl jinak velmi rád, si však nepochybně úctu zaslouží.
Při porovnání původního a úplného vydání je zřejmý charakter poválečného cenzorského zásahu. Šlo např. o drobnou poznámku Fučíka týkající se práva sudetských Němců na sebeurčení. Zejména ale šlo o poslední část, věnovanou chvíli, kdy Fučík před svými vyšetřovateli, po mučení, promluvil se zdůvodněním „vysoké hry“, která měla ochránit skutečné odbojáře. Fučík tedy "mluvil", byť neudával. Spustilo to dokonce tvrzení o Fučíkově konfidentství a o jeho vině na zatýkání řady představitelů odporu. Protokoly z výslechu ale jeho vinu nijak nepotvrzují.
Dokonce vznikly absurdní teorie o jeho útěku do Bolivie, kde se měl skrývat před trestem za kolaboraci. Berlín byl po válce velice zničený, velká část nacistických písemností zmizela, a ani Fučíkovy ostatky, stejně jako ostatky mnoha dalších obětí nacismu, se nedochovaly.Tuto teorii ale vyvrátilo svědectví přímého účastníka Fučíkovy popravy. Vězeňský pastor z Plötzensee v druhé polovině 50. let popsal nejen poslední chvíle před popravou ale i vlastní popravu skupiny, ve které byl i Julius Fučík.
Realita je prostší a lidštější zároveň – možná nebyl Fučík geniální hráč a byl jen řadový, ne vzorový, odbojář. V každém případě ale tu nechal po sobě jedinečné dílo, které vypovídá o něm jako o osobnosti i o jeho době. Přijměme to vážně a se snahou o objektivitu. Respektujme jeho život, jeho oběť. V zahraničí antifašisté nechápali proč musíme jít v debatách o Fučíkovi až k odstranění jeho sochy. Julius Fučík je a zůstane součástí naší historie i historie boje s fašismem a jeho socha tak do veřejného prostoru patří.
Dobu kácení pomníků bychom už mohli nechat za sebou. Pokud se kácejí takové sochy, je to výraz slabosti. Jestliže se socha, která 10 let stála v pražských Holešovicích, nyní vrátila do veřejného prostoru, je to výraz síly, Síly národa, který se nebojí minulosti, který si z ní vezme to, co je zdravé a je schopen se kriticky vypořádat s tím, co je nezdravé.
Vyšlo na blogu Aktuálně.cz
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KSČM
