Premiér to neudělal a na soud nepočkal. Věděl přitom, že podle tohoto zákona závazek státu vyplatit finanční náhradu nemůže bez dohody smluvních stran zaniknout jinak než splněním, což zjednodušeně řečeno znamená, že smlouvu nelze jednostranně vypovědět, ani od ní odstoupit. Církve by musely se zrušením smluv souhlasit, což si při vší fantazii nelze představit.

Stát se tak může dostat do paradoxní situace. Ústavní soud třeba zrovna celou třetí hlavu zákona, která upravuje finanční vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, zruší. Na druhé straně budou mít církve a náboženské společnosti smluvně garantovanou výplatu finančních náhrad. Tohle už není ani Absurdistán.

Tím státu vznikne škoda, které šlo jednoznačně předejít jen tím, že by uzavření smluv následovalo až po nálezu Ústavního soudu. 

Náš právní řád však zná dostatek nástrojů, aby ti, kdož způsobili škodu, ji také nahradili. Pan premiér může začít šetřit. Nevidím jediný důvod, proč by po něm osobně neměla být škoda vymáhána...