Grebeníček (KSČM): Jan Palach na křižovatce života obstál

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, hodnota člověka prý není dána jen sumou let, která mu osud nadělil. S tím lze nepochybně souhlasit, neboť spolehlivým měřítkem jsou především skutky na křižovatkách života. Jan Palach na těchto křižovatkách obstál. Svůj kredit zakládal na vnitřní poctivosti, na schopnosti vnášet svůj úctyhodný vklad do proudu společenských událostí. A to je nepochybně důvod, proč bychom se Janu Palachovi měli poklonit jako jeden národ, mimo jiné i prostřednictvím poctivého reflektování toho, co vstoupilo do našich dějin jako Pražské jaro.

Osobně jsem ve Sněmovně návrh zákona na doplnění kalendáře svátků a významných dní o nový významný den - Den Jana Palacha - podpořil. Vznesl jsem ovšem věcnou výhradu proti ideologicky formulované důvodové zprávě připojené k navrženému zákonu. Ta zpráva totiž zamlčuje Palachovo skutečné přesvědčení i motivy jeho činu a prezentuje ho jako symbol boje proti totalitě. Škoda že předkladatelé posuzovatelé návrhu zákona nepřenechali starost o seriózní analýzu naší společné minulosti především odborným pracovištím. Parlament totiž není vědecký ústav. Dějiny by se skutečně neměly vykládat podle výsledků voleb. Měly by se opírat o celospolečenskou zkušenost a zejména o odborné postižení podstaty minulých procesů.

Podle poslance Vítězslava Jandáka Jan Palach žádnou důvodovou zprávu nepotřebuje. Tomuto přístupu do jisté míry rozumím. Ovšem parlamentní zvyklosti, jak zde uvedla předkladatelka, jsou neúprosné a na kompromisní návrh, který by umožnil ponechat Jana Palacha přístupného coby symbolickou postavu celé naší společnosti, koaliční poslanci zatím neslyší.

Je pochopitelné, že moje kritika jednostranné ideologické a zcela ahistorické interpretace Palacha a jeho oběti nebyla předkladatelům posuzovaného zákona příjemná, čímž vyvolala zájem nejen médií, ale i širší veřejnosti. Ne, nepropadl jsem panice při již tradiční mediální salvě. Vím, velmi dobře vím, že politická poptávka vždycky najde nějakého horlivého, na faktech nezávislého ideologa, nějakou angažovanou troubu.

Nenechal jsem se tedy vmanévrovat na pokleslou duševní a politickou úroveň těch, kteří si vystačí s kompilací polopravd, lží a nenávistných výpadů mnohdy jdoucích až do polohy historicky nechvalně známého boje s žido-bolševickým nebezpečím. Ano, pro ty, kdo nejsou slušní a poctiví k faktům, jsem se stal nepohodlným oponentem. Jiní ovšem moje názory sdílí a připomínají, že čin Jana Palacha měl přímou souvislost s obrodným procesem, který tehdejší studenti aktivně spoluvytvářeli. Právě z jejich řad se nyní ozývá "Nepřipusťme, aby byl Palachův čin přetaven podle současného politického zadání.". A jejich mladší kolegové jdou ještě mnohem dál.

Ví předkladatelka významného dne Jana Palacha a starostka nám sousedních Vinohrad Jana Černochová, cituji například místostarostu Prahy 3 Matěje Stropnického, že se tento podle něj bojovník proti komunismu vrátil těsně před příjezdem vojsk ze Sovětského svazu, kde byl místo prázdnin na dobrovolné letní brigádě? Ví, že o Marxovi mluvil jako o géniovi? Ví, že si za téma své nejrozsáhlejší seminární práce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy na podzim 1968 vybral dějiny Kominterny? Vzkazujeme zezdola ze Žižkova nahoru na Vinohrady: Nechte si Mašíny, Palach je náš.

Seriózní diskuse o dějinách i o osobnostech, které se do nich zapsaly, si nepochybně žádá pluralitu názorů. Někdy to ovšem přináší i ostré názorové střety. A právě přístup Matěje Stropnického a Jany Černochové je toho názorným příkladem. Základním předpokladem takové diskuse je právě již několikrát vzpomínaná znalost fakticity. A mimořádně významná je pak lidská poctivost diskutujících, kteří ani fakta, která se jim nelíbí, nebudou zamlčovat nebo dokonce nahrazovat nepravdami. Platit by to mělo i pro sdělovací prostředky.

Ne, nemám nic proti svobodě sdělovacích prostředků, nikomu ji neberu. Ale svoboda médií nemůže být svobodou obludných lží a účelových desinformací.

Znechucující je především hra za peníze daňových poplatníků na údajnou nezávislost, demokracii a svobodu slova ve schizofrenních veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Jsem ovšem dalek toho, abych paušálně známkoval a cejchoval novináře. Novináři jsou také jen lidé. Stav novinářské obce konec konců jen kopíruje stav celé naší společnosti.

Musím ovšem přiznat, že nedávnou poznámku prezidenta Miloše Zemana o jisté části českých médií jako třetím ostrovu negativní deviace jsem si docela užil.

Vybavila se mi totiž nejen neférová prezidentská kampaň, ale i nedávná hysterie kolem mých sněmovních výroků v souvislosti s odkazem Pražského jara a Jana Palacha. To, co se dělo následně v českých médiích, to byla totiž příkladná ukázka negativní mediace. Bohužel však právě prezident Zeman navzdory svým proklamacím mediální manipulaci propadl a aniž by se seznámil se skutečnou podstatou sněmovní diskuse k dané věci, označil moji maličkost za neostalinistu.

Miloš Zeman má i mnoho dobrých stránek, prohlásil pak europoslanec Miroslav Ransdorf, ale když promluví o historii, tak jde zpravidla o ránu vedle. Dokladem Ransdorfova tvrzení může být i Zemanovo nedávné veřejné vyslovené přání, aby napříště vztahy mezi katolickou církví a státem byly tak dobré jako za Karla IV. No to nás chraň Bůh, reagoval na prezidentova slova jeden z nejvzdělanějších komentátorů české mediální scény Jiří Hanák, a všichni svatí.

Tehdy se totiž církev změnila ve spolek pažravých parazitů, kdy kněží provozovali hampejzy, prodávali si oltářní obročí, vydírali z robotězů desátky a církev bohatla z prodeje odpustků. Bigotní otec vlasti, končí Hanákův komentář, tolerováním tohoto neřádstva tak položil základ budoucích husitských bouří.

Dámy a pánové, ne, v žádném případě, ani v nejmenším nehodlám dehonestovat stávajícího prezidenta České republiky. Naše vztahy ovšem vnímám v celé rozpornosti, proto zde připomenu jisté španělské přísloví: Bůh nám zachovej našeho pána, jiný by mohl být ještě větší rána.

Myslím, napsal 9. února letošního roku respektovaný publicista Jan Čulík, že podstatou sporu je různé generační vnímání, protože pro starší lidi je interpretace Palachova činu jako antikomunistického gesta směšná. K tomu pak dodal: Včera jsem o této věci mluvil s americkou historičkou Mary Heimannovou, která Palachův případ podrobně studovala. Taky je naprosto překvapená, že by kdokoli soudné mysli mohl považovat Palacha za symbol odporu proti komunistické totalitě.

Upálení Jana Palacha nebylo antikomunistickým gestem ani v roce 1969, prohlásil pak kategoricky Jan Čulík, ani nenabylo tohoto významu v lednu 1989.

Dovolím si připomenout, že v době tzv. Palachova týdne v lednu 1989 Jan Čulík pracoval pro Svobodnou Evropu, české vysílání BBC, překládal chartistické informace o Chartě do angličtiny a připravoval pravidelné zprávy o situaci v české kultuře.

Obdobný přístup zaujal i známý disident Petr Uhl. "Palachův týden v lednu 1989", cituji jeho slova, "neměl s jeho činem moc společného, hněv protestu by se ukázal i pod jiným heslem, lidé prostě chtěli svobodu".

Za zmínku pak určitě stojí i to, co v dané souvislosti s únoru letošního roku prohlásil Jan Čulík: "Jak známo, ještě dlouho po listopadu 1989 se většina československých občanů domnívala, že bude jaksi navázáno na Pražské jaro 1969, lidé netušili, že vznikne tvrdě kapitalistický systém."

Za zmínku nepochybně stojí i to, co v lednu 2010 napsal Jiří Smetana, někdejší spolužák Jana Palacha z Vysoké školy ekonomické, kde spolu studovali v jednom kruhu: "Honza Palach v té době byl svými názory na zcela opačném pólu /cituji jeho slova/ než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnut, dnes už dvacet šest let v Sydney, při nedávné poslední návštěvě potvrdil, že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká další spolužák a celoživotní dobrý přítel Ladislav Langr. Ověřoval jsem si u nich svou paměť. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v Sovětském svazu, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií."

Smetana také uvedl, že Jan Palach s patřičným zájmem studoval díla Marxe a Lenina. Zmínil se i o jeho přestupu na Karlovu univerzitu, kde studoval historii a politickou ekonomii. V souvislosti s rokem 1968 pak Smetana prohlásil: "Politicky znásilněné vědy byly očišťovány od zrůdných nánosů stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem pro dříve netušené naděje. Patřím k těm mnoha /cituji stále jeho slova/, kteří označují toto období za nejkrásnější ve svém životě. Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom /končí vzpomínka Palachova spolužáka/, zda Jan měl raději bojovat živý či snižovat jeho čin zdůrazňováním toho, že měl levicové názory. Jistěže je měl. Takových, včetně ohromného množství intelektuálů, v minulém století bylo plno a ještě hodně bude."

K současnému stavu naší společnosti pak Palachův spolužák uvedl následující slova: "Jsme svědky všeprostupující korupce, lidských nul, vyžívajících se z vyvyšování nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům."
Dámy a pánové, připouštím, že někteří z vás považují spor o formulaci několikrát zmíněné důvodové zprávy za malicherný. S přihlédnutím k tomu, že dnešní Česká republika se neúspěšně potýká s narůstajícím státním dluhem, nejrůznějšími projevy státního šlendriánu a systémovou korupcí, to docela chápu.
Tak tedy už jenom poslední či nejpádnější argumenty, psané dokonce Palachovou rukou. Možná je budou konečně akceptovat i lidé typu Karla Schwarzenberga, Michala Haška a někteří další političtí manipulátoři. Palachova smrt, která by byla jindy asi těžko srozumitelná, byla v roce 1969 téměř okamžitě celou naší společností pochopena. Požadoval totiž zrušení cenzury a zákaz rozšiřování prosovětského periodika Zprávy. Navrhoval, aby studenti obsadili rozhlas a aby byla odvysílána podpora předsedovi Federálního shromáždění Josefu Smrkovskému, ale i dalším odvolaným komunistickým vůdcům Pražského jara. Vyzýval dokonce i ke generální stávce.

Ano, Palachův čin vyvolal silnou emocionální reakci značné části veřejnosti. Jeho požadavky však splněny nebyly a jeho smrt nezabránila pokračujícímu nástupu prosovětských politiků, který vyvrcholil v dubnu 1969 zvolením Gustáva Husáka do čela Komunistické strany Československa místo Alexandra Dubčeka.

Dovolte mi, abych zcela na závěr odcitoval i to, co při příležitosti 40. výročí sebeobětování Jana Palacha prohlásil někdejší člen vedení Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy Jan Kavan: "Nyní mě ke vzpomínkám vyprovokovala častá prohlášení zvláště mladých novinářů, že se Palach upálil na protest proti sovětské invazi ze srpna 1968. Není to pravda. Palach protestoval především proti kompromistické politice tehdejšího Dubčekova vedení, které svými neustálými ústupky zrazovalo svůj odkaz Pražského jara. Rozhodl se zaplatit tu nejvyšší cenu, aby zastavil vzrůstající demoralizaci občanů, aby zvrátil šířící se pocity bezmocnosti a apatie."

Někdejší tiskový mluvčí Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy a spoluorganizátor pohřbu Jana Palacha Miroslav Prokeš k tomu pak v únoru letošního roku lakonicky dodal: "Dnes se domnívám, že kdybychom tehdy měli informace, které měl Alexander Dubček, tak bychom tak na pilu netlačili."

Ano, dámy a pánové, boží mlýny melou sice pomalu, ale nezastavují se, a tak mi připadá až symbolické, že právě mnou tolik kritizovaná důvodová zpráva se stala tématem veřejné diskuse a vyvolala i u nepamětníků zájem jak o Jana Palacha, tak také o Pražské jaro.

Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)