Stále se opakují – a poněkud stereotypně, jako kdyby čerpaly ze stejného zdroje – úvahy, že zvýšení minimální mzdy rovná se nezaměstnanost. Je to prý jako jedna a jedna jsou dvě. Zdražíte zaměstnance, který si na sebe nevydělá – a musí jít.

 

Tato úvaha rozhodně není nová. Opakuje se s železnou pravidelností. Třeba už na podzim roku 2004, čili na začátku období, kdy minimální mzda rostla a nezaměstnanost začala klesat, ozdobil server Peníze.cz komentář „Jak minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost“. Následovaly tři roky, během nichž nezaměstnanost klesala z 8,4 na 5,3 procenta (počet lidí bez práce se snížil o třetinu ze 426 na 276 tisíc), zatímco naopak minimální mzda vzrostla o pětinu z 6700 na 8000 korun. Ve skutečnosti totiž vývoj nezaměstnanosti souvisí s minimální mzdou jen málo. Například kvůli tomu, že zaměstnanců, kteří berou nejnižší možnou mzdu, jsou zhruba dvě až tři procenta ( jejich počet se pohybuje mezi 100 a 200 tisíci) a tabulkami tak moc nezamíchají. Je to tedy spíše naopak, minimální mzda i nezaměstnanost jsou dobrý signál pro zjištění, zda se ekonomika vyvíjí zdravě nebo zda nám leží na márách. 

 

 Nyní jsme bohužel svědky onoho druhého případu, a minimální mzda za to opravdu nemůže. Růst minimální mzdy dokládá přiložený graf, z něhož vyplývá, že se nehýbe ani o korunu už po celých sedm let. Postupně ji zvyšovala pouze sociálnědemokratická vláda z 2650 (v roce 1998) až na 7955 korun (2006). Pravicová vláda navýšila minimální mzdu jedinkrát, jen o 45 korun na 8000 (2007). Tehdy dosahovala asi 41 procent průměrné mzdy, která od té doby stoupla z tehdejších 19 300 na současných cca 25 000 korun. Minimální mzda ale zůstala zakletá na 8000 korunách - činí dnes něco přes 30 procent průměrné mzdy! Přitom nezaměstnanost v zemi chybnou pravicovou vládní politikou škrtů a zvyšování DPH dramaticky a soustavně roste, přestože se vládě daří vykazovaná čísla alespoň mediálně tlumit obratnými změnami metodiky. Ve skutečnosti jsme měli v únoru 2013 nejvíce nezaměstnaných od roku 1989.

 

 Bohužel tomu není ani tak, že by si ostatní zaměstnanci, kterým se trochu mzdy zvýšily, nějak zvlášť pomohli. Inflace ( povzbuzená v minulých letech i ztrojnásobením DPH na potraviny a léky) jim mezitím zvedla ceny více než o pětinu (a v případě nájmů, energií nebo vodného o celé násobky). Zdražení životních potřeb spolklo většinu toho, co lidé mezitím dostali přidáno. A ti s nejnižší možnou mzdou - na pokraji almužny - to odskákali ještě hůře. I kdyby nakonec dostali 9600 korun, což by odpovídalo navýšení minimální mzdy o inflaci od roku 2007, zdaleka by nebyli na svém, když uvážíme díru v příjmech za minulá léta. Záměr sociálních demokratů zvýšit minimální mzdu na 12 tisíc korun do roku 2018 tedy není ničím přehnaným. Pokud se minimální mzda navyšuje postupně, uvážlivě, s ohledem na mzdový vývoj a inflaci v celé ekonomice, nemůže zaměstnanosti uškodit. 

 

 „Velká část těch, kteří vyprodukují za měsíc pouze 12 tisíc korun a méně, bude velmi obtížně zaměstnatelná a zůstane pravděpodobně mimo pracovní proces,“ hřímá i dnes na idnes.cz autor blogu s titulkem „Lekce selského rozumu č. 1: minimální mzda = nezaměstnanost“. Kdyby se však podíval do sousedního (malého) Rakouska či (velkého) Německa, kde kolektivní vyjednávání zvedla dolní hranici mezd nad trojnásobek či čtyřnásobek úrovně české minimální mzdy, zjistil by, že je tam rekordně nízká nezaměstnanost. Může to být tím, že vlády se tam nepokoušejí vystačit s výmluvami na krizi a planým mudrováním. Dávají přednost vyhledávání aktivních příležitostí jak ekonomiku pozvednout. Mají inteligentní a účinnou aktivní politiku zaměstnanosti. Ani šetření jim v tom nebrání. 

 

 Netřeba ekonomických škol, aby člověk pochopil, že kde není poptávka, není ani kšeft - a snižování mezd to prostě nenapraví. Dopadne to spíše naopak, lidé budou mít ještě méně peněz a budou tedy moci ještě méně utrácet. Lekce selského rozumu tedy říká, že zamrzlé minimální mzdy ekonomice nepomohly, ale lidem, kteří jsou na ně odkázáni, velmi škodí. Ceny jim utekly o 20 procent, a to nelze zamluvit. Není v pořádku, pokud člověku, který celý měsíc poctivě pracuje, nestačí jeho mzda po odečtení nákladů na dojíždění do práce ani na zajištění základních životních potřeb a musí k ní ještě žádat o sociální dávky, například na bydlení. Místo přetlačované nad stokorunami bychom však měli debatu soustředit na desítky miliard korun z evropských fondů a lepší využití veřejných zdrojů pro investice, protože to jsou položky, které rozhodují o tom, jestli ekonomika roste a vytváří pracovní místa. Pokud možno za vyšší než minimální mzdu.