S pohnutím jsem si tuto knihu přečetla. Paní Veverková, bystrá liberecká stařenka, sociální demokratka a žena pronásledovaného libereckého šéfa strany v ní popisuje její život, když se musela starat o děti sama – její manžel pobýval roky v komunistickém vězení. V jejím vyprávění si našel místo i tehdy mladičký Jiří Loewy, který si také odseděl řadu let, m. j. v Jáchymově, v podstatě jen za to, že byl sociálním demokratem a jednal ve smyslu toho, co je základní motivací sociálních demokratů od samého počátku – lidská práva a sociální spravedlnost. Tyto příklady mne motivují i dnes v hledání pozice, která se orientuje těmito cíli spíše než nějakou proklamovanou snahou „sjednocování levice“. To už tu bylo, a stačí si připomenout rok 1948.

 

Po stopětatřiceti letech existence ČSSD je její politika spíše otázkou tříbení a vývoje názorů, než sjednocování levice. Samozřejmě může být ČSSD schopná vytvářet koalice, i levicové, ale hlavní mou starostí je jasný profil naší strany v oblasti sociální spravedlnosti, hospodářského rozvoje, zahraničně-politické otevřenosti, podpory vzdělávání, technologického rozvoje a zabezpečení jeho trvalé udržitelnosti. Hledáme příbuzné názory, nikoliv plakativní jednotu. Chceme něčeho dosáhnout, ale nechceme ztratit svůj profil.