Letos bude hůř, trend míří nadále dolů. To je hlavní zpráva z opatrného sdělení ministerstva financí, že představa o letošním nulovém růstu HDP byla příliš optimistická, a tak ji nahradí symbolický pokles o jednu desetinu procenta. Nechme desetinky jejich osudu, stačí připomenout slavnou prognózu na rok 2009, kdy se Kalouskovo ministerstvo financí seklo rovnou o deset celých procent. Slibovali pětiprocentní růst, přišel pětiprocentní pokles. Ale základní zprávě lze věřit – půjde to dolů.
Pocítíme to všichni. Spotřeba domácností se propadne o dalších 1,2 procenta (po loňském poklesu o 3,5 procenta). Není divu, bude to také další rok sesunu reálných mezd, které budou zaostávat o 0,7 procenta za inflací. Čeká nás i přírůstek nezaměstnanosti. Podle prognózy poklesne rovněž spotřeba vlády, což zřejmě signalizuje šílené reorganizace a slučování ministerstev, které pak bude příští vláda dlouhá léta znovu rozmotávat.
Ještě smutnější je srovnání, které nabízí třeba statistická ročenka EU 2012, zpracovaná Eurostatem. Ta totiž potvrzuje znepokojivé zjištění, že stále výrazněji zaostáváme za sousedy. Pokus o srovnávání s dynamikou Rakouska a Německa, který byl ještě před šesti, sedmi lety v náš prospěch, je už dnes zbytečný. Následujeme podobný vývoj jako Maďarsko, které je v nejhlubší krizi.
Eurostat nabízí desetileté ohlédnutí mezi lety 2000 a 2010. V tomto období Česko zvýšilo svoje hospodářské postavení v unii ze 68 procent na 80 procent průměru EU 27 v paritě kupní síly. Všechno se však odehrálo v prvních dvou třetinách desetiletky, pak se vývoj zastavil a něco z toho už se stačilo i zmařit. Po roce 2009, kdy jsme byli na 82 procentech, začínáme ztrácet. Výpadek je citelný, a tak nás celkový vývoj řadí do skupiny, kde najdeme z nových členských států spolu s Maďarskem jen krizové Slovinsko a Kypr.
Vývoj na Slovensku má přesně opačný charakter než v ČR. Slovensko zlepšilo svoje postavení vůči unijnímu průměru o polovinu z 50 na 74 procent a nezastavilo se ani po roce 2009, kdy přijalo euro. Během sledovaného desetiletí smazalo tři čtvrtiny odstupu od ČR. Roku 2000 byl český HDP na obyvatele v paritě o 36 procent větší než slovenský, nyní je rozdíl necelých 8 procent. Také Polsko bylo v tempu dohánění evropského průměru úspěšnější než ČR a ve stejné době si polepšilo skoro o třetinu.
Na příkladu Slovenska je zároveň zřejmé, že výmluvy na krizi v eurozóně neobstojí, Slovensko prudce rostlo, přestože má ještě vyšší podíl zahraničního obchodu na HDP (74 procent) než Česko (64) a má stejnou orientaci obchodních vztahů – čtyři pětiny jdou do EU.
Nebezpečný je také fiskální vývoj ČR. Deficity státního rozpočtu se vrátily k hodnotám, které pamatujeme z doby, kdy se musely platit dluhy z kuponové privatizace a Klausova bankovního socialismu. Jenže tyto deficity byly kompenzovány hospodářským růstem a souběžně narůstaly i nemalé rozpočtové rezervy. Nyní jsme v historicky zcela nové situaci – rezervy jsou pryč, narůstají dluhy bez pokrytí hospodářským růstem a nikdo nenabízí plán, jak si s tím poradit.
Státní dluh už dosáhl hladiny 1,7 bilionu korun. Letos k tomu přibude dalších 100 miliard a blížíme se situaci, kdy celý rozpočtový schodek padne na obsluhu dluhu. Prognóza ministerstva financí sice vychází z lehkomyslné představy, že úrokové sazby zůstanou na rekordně nízké úrovni. Ale co když tato předpověď – jako celé minulé prognózy – míří vedle? Kde pak na to vezmeme, až se náklady obsluhy dluhu znásobí??
Ještě naléhavější je otázka, co jsme dostali za ty obrovské peníze, které se dnes nadouvají ve statistice státního dluhu? Dříve rozpočtové schodky usnadňovaly přijetí rekordních zahraničních investic, spěchali jsme s infrastrukturou a záleželo nám také na sociálním smíru, aby se příležitost využila. Rekordní hospodářský růst pak potvrdil, že to byla správná strategie. Dnes však pouze přihlížíme, jak stamiliardy mizí v korupčním kanále.
Místo přílivu investic máme odliv dividend do zahraničí. I zmíněná prognóza ministerstva financí odevzdaně počítá s tím, že výnosový účet platební bilance se nadále propadne do deficitu téměř 8 procent HDP. V reálných penězích jde o výdaj řádově 300 miliard korun ročně ve prospěch zahraničních příjemců dividend, úroků a zisků.
Korunu tomu dává neschopnost vlády vyřešit problémy s čerpáním evropských fondů, tedy jinými slovy peněz zadarmo (jsme čistými příjemci). Působí to až podezřele. Jakoby o to šlo. Jako by bylo cílem odstínit evropskou konkurenci a vrátit monopol našim oligarchům.
Také stále větší neschopnost financovat základní potřeby země a její veřejné služby působí dojmem, že o to naopak jde. Narůstající státní dluh je pro vládu vítaným argumentem, který usnadňuje demontáž sociálního státu. A nejen to. Především také privatizaci čehokoliv, co je schopno přesměrovat a znásobit toky peněz občanů do soukromých kapes.
Ano, jde to dolů a pocítíte to. Vítanější by byla prognóza, která by zahrnovala i pád této vlády a předčasné volby. To je nejjednodušší postup, jak toto utrpení zkrátit.
Psali jsme:
Ing. Jiří Paroubek
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
