V červnu 2004 Evropská rada schválila zahájení přístupových rozhovorů s Chorvatskem, ale jednou z hlavních podmínek měla být plná spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Ovšem Chorvatsko v té době nebylo schopno nalézt a odevzdat k trestnímu stíhání bývalého důstojníka chorvatské armády Anteho Gotovinu. Proto byla v dubnu 2005 jednání zastavena. Nicméně Gotovina byl v říjnu 2005 dopaden na Tenerife a hned následující den byla opět jednání obnovena. Další přístupovou překážkou byly komplikované vztahy se Slovinskem, které několikrát jednání blokovalo, a to jak kvůli územním sporům v Piranském zálivu, tak i z důvodu finančních pohledávek chorvatských občanu ve slovinské bance Ljubljanska Banka, která zkrachovala. Po několika dohodách i výměně politických reprezentací se podařilo spory buď řešit skrze mezinárodní arbitráž a nebo byla uzavřena dohoda, že se tyto spory budou řešit až později a nebudou blokovat vstupní rozhovory.

 

Dalším milníkem pak byl prosinec 2011, kdy došlo k obrovské porážce pravicové Chorvatské demokratické unie, která v Chorvatsku vládla od roku 1991, tedy od vyhlášení nezávislosti Chorvatska na Jugoslávii, a kdy zvítězila Chorvatská sociální demokracie v čele se Zoranem Milanovičem. Chorvatská demokratická unie byla namočena do řady korupčních skandálů, které dokonce vedly k uvěznění bývalého premiéra Iva Sanadera. Zemi tak nechali ve špatném ekonomickém stavu, a současná vláda proto musela nastoupit politiku úspor a stabilizace, zvláště, pokud měla na jedné straně splnit všechna kritéria pro vstup do EU a současně musela stabilizovat ekonomiku ve chvíli, kdy již naplno propukla ekonomická krize v eurozóně.

 

Tato realita se pak odrazila ve výsledcích nedělních voleb, kdy se rozhodovalo o dvanácti místech v Evropském parlamentu. Těsně vyhrála Chorvatská demokratická unie, která získala 32,7%, tedy do Bruselu vyšle 6 europoslanců. Chorvatská sociální demokracie se ziskem 31,7% bude mít 5 europoslanců a jednoho europoslance získala ne příliš známá Strana práce. K tomu ještě několik politologických faktů: volební účast byla pouhých 20, 75%, což bylo nejméně v historii Chorvatska, i nejméně v historii evropských voleb. Voliči mohli poprvé využít preferenčních hlasů, nevolili tak pouze strany. Z toho je pak zajímavé, že nejvíce hlasů získal sociální demokrat Tonino Picula, bývalý ministr zahraničních věcí.

 

A teď ještě pár údajů z evropských propočtů: Chorvatsko má nyní nárok na 12 europoslanců, ale jen do evropských voleb, které se uskuteční v květnu příštího roku. Lisabonská smlouva totiž určila, že maximální počet europoslanců může být jen 751 (nyní 766). Proto v březnu Evropský parlament odhlasoval modifikaci, která se projeví tím, že některé členské země ztratí dosavadní počet europoslanců, a to o jednoho. Jedná se o Chorvatsko, Rumunsko, Řecko, Belgii, Portugalsko, Maďarsko, Rakousko, Bulharsko, Irsko, Litvu, Lotyšsko a Českou republiku. 

 

Takže až se 1. července Chorvatsko stane 28. členem Evropské unie, můžeme si při cestě na dovolenou vzpomenout, že jsme s Chorvatskem na jedné lodi, a to nejen doslova, ale i obrazně co se týče naplňování někdy tolik abstraktní a vzdálené Lisabonské smlouvy.