O této straně je již celá léta známo, že svými nekompetentními rozhodnutími zcela systematicky „privatizuje“ všechno funkční tak, že to pak již většinou fungovat přestává. Ráda prodává funkční firmy a zařízení, peníze spotřebuje a služby od nich pak zpětně, ale podstatně dráž, nakupuje. Takže se nejen nic neušetří, ale spíš dost prodraží…a kvalifikované a sehrané týmy odborníků již nikdy nikdo nedá dohromady. Zkrátka katastrofa. 

 

V těchto intencích se také, již od poloviny devadesátých let minulého století, vyvíjely snahy o rozbití české lidové myslivosti, která byla reprezentována zejména stovkami mysliveckých sdružení, ve kterých byli organizováni řadoví pracovití myslivci, kteří se v podstatě od padesátých let minulého století také starali nejen o svěřené honitby, které byly za nepatrné finanční částky těmto sdružením pronajímány, vždy na deset let, ale i o zvěř, která tam žila.

 

Veškerá myslivecká činnost byla již tehdy pečlivě upravena zákonem o myslivosti a prováděcími vyhláškami, počínaje výchovou a výcvikem začínajících adeptů myslivosti, kteří byli nuceni povinně, a bez rozdílů, o koho jde, absolvovat jeden a půlroční kurz, který začínal intenzívní tříměsíční výukou řady odborných předmětů, počínaje mysliveckým právem, mysliveckou historií a hospodářským významem myslivosti, přes organizaci myslivosti a její řízení, mysliveckou zoologii, mysliveckou péči o zvěř s důrazem na výživu zvěře, chov zvěře srstnaté, chov zvěře pernaté, zdravotní péči o zvěř a obornictví, až k předmětům týkajícím se stopařství, lovu zvěře, zužitkování zvěře, ošetření ulovené zvěře a zvěřiny, její doprava a uskladnění, úpravy loveckých trofejí, přehlídky a výstavy trofejí ulovené zvěře. A nechyběla ani poměrně obsáhlá výuka loveckého střelectví, myslivecké kynologie a také mysliveckých mravů, zvyklostí, obyčejů a myslivecké mluvy.

 

Po absolvování této výuky následovala jednoroční odborná praxe, ke které byli jednotliví adepti přiděleni do vybraných mysliveckých sdružení v tom kterém okrese, kde se museli povinně účastnit veškeré myslivecké činnosti, včetně povinných brigád (vysazování sazenic stromů, budování krmných políček, výroba krmných zařízení, zejm. krmelců a zásypů), budování dalších mysliveckých a loveckých zařízení (skladů obilí, seníků, posedů, kazatelen, zařízení střelnic, umělých nor k výcviku psů, aj.), služby v líhních a chovných zařízeních k chovu bažantů a kachen a taktéž i pomocné práce při honech. Přičemž veškerá tato činnost byla přísně kontrolována a hodnocena nejen mysliveckým hospodářem daného mysliveckého sdružení, ale i celým výborem MS, který jednotlivé akce zaznamenával do pracovního výkazu adepta. Teprve tehdy, když byla veškerá tato činnost po roce myslivecké praxe vyhodnocena s kladným výsledkem, mohl se adept přihlásit k praktické zkoušce ze střelectví (bezpečnost zacházení se zbraní a praktická střelba z brokové zbraně na letící cíle) a když úspěšně složil i tuto zkoušku, pak i k souhrnné zkoušce z myslivosti, která se konala vždy před dvěma předem neznámými desetičlennými zkušebními senáty, složenými ze špičkových odborníků, kteří však byli, v rámci naprosté objektivity, delegováni z jiných okresů, než u kterého se tyto zkoušky pořádaly. Předsedou každého takového senátu byl významný představitel myslivosti, většinou vysokoškolský docent anebo profesor, který garantoval vysokou úroveň každé zkoušky a také patřičnou přísnost při posuzování odpovědí adeptů z jednotlivých zkušebních oborů.

 

Je třeba uvést, že v celorepublikovém průměru ze 100 přihlášených adeptů tehdy úspěšně složilo zkoušku zhruba 10 z nich, kteří pak dostali vysvědčení o zkoušce z myslivosti. A pokud splnili i další předpoklady (zejm. čistý trestní rejstřík, dobrý posudek z místa trvalého bydliště i z pracoviště, aj.), mohli si požádat o vydání prvního loveckého lístku pro československé občany. Ani vydání loveckého lístku však tyto nové myslivce neopravňovalo k tomu, aby byli okamžitě přijati do určitého mysliveckého sdružení a mohli konečně vykonávat právo myslivosti v praxi. Proto zde vznikaly jakési pořadníky uchazečů o členství v konkrétním mysliveckém sdružení, a jen na jeho funkcionářích, a poté i na členské schůzi toho kterého mysliveckého sdružení bylo, koho přijmou za člena a koho ne. Takže někteří noví myslivci byli často nuceni čekat i déle než 5 či 10 let na přijetí, a když byli konečně přijati, mohli si stejně zakoupit, a pro lovecké účely používat, pouze brokovnici, nikoliv zbraň kulovou (kulovnici), která byla podle místní úpravy povolována nejdříve po desetiletém úspěšně hodnoceném období výkonu práva myslivosti konkrétním jedincem. Bylo to opravdu velmi přísné a o nových myslivcích často rozhodovali různí primitivové se stranickou knížkou, kteří plně ovládali tehdejší výbory mysliveckých sdružení a nechtěli za žádnou cenu připustit, aby si mladší myslivec mohl zakoupit kulovnici, což byl jeden z předpokladů, že mohl poté žádat o vydání povolenky k lovu trofejové zvěře spárkaté. Na dnešní poměry a požadavky dnešní mladé generace to bylo až neuvěřitelně tvrdé, ale všichni jsme si tím museli projít a kdo to nezvládl, v myslivosti zkrátka skončil. Z hlediska výchovy mladých myslivců, jejich disciplíny a jejich zapojení do celospolečensky prospěšné práce pro myslivost to však nebylo až tak nesprávné, neboť kdo to všechno úspěšně překonal a nakonec uspěl, si toho dovedl náležitě vážit.

 

Obdobně byly poměrně přísně upraveny i další myslivecké činnosti, včetně doby a způsobu lovu zvěře, vydávání povolenek k lovu zvěře spárkaté apod. Veškerá ulovená zvěř musela být ihned po lovu ošetřena a neprodleně předložena ke kontrole mysliveckému hospodáři, který zajistil její předání do výkupen zvěřiny, neboť vždy veškerá ulovena zvěř patřila mysliveckému sdružení, nikoliv jednotlivci, který ji ulovil, jak se často domnívala laická veřejnost a často „brojila“ proti myslivcům právě proto, že se domnívala, že oni nemusí stát fronty na maso.

 

Tento zcela rigidní, ale bezchybně fungující systém socialistické myslivosti byl po politickém převratu v roce 1989 patřičně demokraticky upraven a řada náročných kritérií byla pro nové uchazeče podstatně zmírněna. Bylo provedeno odborné přezkoušení všech myslivců – držitelů loveckých zbraní na nový zbrojní průkaz. Český myslivecký svaz byl přejmenován na Českomoravskou mysliveckou jednotu, ze znaku svazu zmizela rudá hvězda, byli vyměněni takřka všichni funkcionáři, ale kontinuita a tradice myslivosti zůstala a řadoví myslivci, bez ohledu na změnu společenského režimu, pracují poctivě dál.

 

Již od počátku devadesátých let se však začaly i v myslivosti projevovat tendence jakési privatizace myslivosti a jejího převedení na podnikatelské formy s cílem získat pro movité podnikatele, včetně „zbohatlíků“ z podivné divoké privatizace, nejlukrativnější lovecké revíry (zejm. honitby se zvěří jelení, daňčí, kamzičí a mufloní), což bylo mnohde provedeno zcela účelovým zvýšením plateb za pronájem těchto honiteb, které nebyli schopni drobní myslivci již sami platit a dále pak i snahou o snížení minimální výměry uznané honitby, což se dnes děje opět. Nyní platnou právní úpravu stanovující minimální výměru honitby na 500 ha chtějí určité lobbistické kruhy dále snížit na pouhých 250 ha, což by však bylo pro řadu chovných oblastí, zejména zvěře vysoké (zejm. jelení), zcela likvidační, neboť by takřka žádný kvalitní jelen nedošel na říjiště, ale byl by odstřelen, byť v rozporu se zákonem, nedisciplinovaným majitelem některého ze sousedních pozemků, a to právě kvůli trofeji.

 

Proto také vznikla Petice, sepsaná podle ustanovení článku 18 Listiny základních práv a svobod a podle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, která požaduje, aby nebyla projednána novela zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, předkládaná ministrem zemědělství a nedošlo tak k dalšímu přehmatu na úseku již tak dost zdecimované české myslivosti, kde řada mysliveckých sdružení již nyní o své honitby přišla. A pokud by byla novým zákonem o myslivosti (novelou zákona o myslivosti nebo prováděcí vyhláškou) stanovena výměra uznané honitby skutečně na pouhých 250 ha, došlo by, mimo jiné, k naprosté likvidaci české lidové myslivosti, resp. naše myslivost by se tak stala široké myslivecké veřejnosti naprosto nedostupnou a fakticky by ji mohli vykonávat pouze vyvolení majitelé pozemků, kteří však většinou doposud ani pro zvěř, ani pro honitby a jejich rozvoj, neudělali zhola nic.

 

Tato Petice, kterou zpracovali představitelé Českomoravské myslivecké jednoty v čele s jejím předsedou Jaroslavem Palasem a jednatelem ČMMJ Jaroslavem Kostečkou, velmi správně poukazuje na skrytý podtext projednání této novely zákona o myslivosti ve vládě a na nebezpečí, které v sobě tato novela zákona pro českou myslivost, která je dnes stále ještě přístupná široké veřejnosti, skrývá. Mimo jiné se v Petici uvádí, že Ministerstvo zemědělství uspořádalo v lednu tohoto roku seminář na téma „Příprava změn myslivecké legislativy“, jehož základním materiálem byl text s názvem „Sedm příčin stavu myslivosti v České republice“, který byl údajně schválen tzv. „Mysliveckou radou ministra zemědělství“ jako jeho poradním orgánem. Tento materiál však, podle názoru předních odborníků v oboru myslivosti a rovněž i podle názoru většiny našich letitých myslivců, většinu skutečných příčin stavu české myslivosti nepojmenoval, anebo je dokonce účelově zkreslil. Materiál sice naznačil cestu k odstranění některých existujících problémů, ale jako celek byl značně povrchní. Postrádal řadu údajů vycházejících ze znalosti českého prostředí, fungování orgánů státní správy myslivosti, aj. Skutečnosti, jakými jsou narůstající výše škod způsobených zvěří, nedostatečné fungování některých orgánů státní správy myslivosti, apod., v něm byly spojeny a provázány právě s požadavkem snížení současné výměry honitby. Časový tlak spolu s úmyslem za každou cenu zasáhnout do procesu uzavírání nových smluv o nájmu honiteb, který právě nyní probíhá, je ze strany zpracovatele (Ministerstva zemědělství ČR) zcela evidentní.

 

Účastníci uvedeného semináře vyjádřili své názory, mimo jiné i na řadu příčin nárůstu tzv. škod působených spárkatou zvěří, které jsou v poslední době problémem celé Evropy. Odborná veřejnost přitom uvádí jako její hlavní příčinu zvýšenou produkci biomasy na zemědělských pozemcích, zejména pak pěstování energetických plodin s nejvyššími dotacemi, Českou republiku nevyjímaje. Na to právě opět některé subjekty v České republice reagují opakovaným voláním po snížení minimální výměry honitby. Tento názor však není ze strany lobbystických skupin veden s cílem něco opravdu řešit či dokonce zlepšit, ale je pouhým vyvrcholením dlouhotrvajících neúspěšných pokusů o prosazení subjektivních a lokálních potřeb několika relativně úzkých zájmových skupin s jasným cílem tyto honitby ovládnout. Přitom je bezpečně prokázáno, a lze to průkazně doložit, že podstatně větší problémy s početními stavy spárkaté zvěře mají státy s menší výměrou honiteb, než je uzákoněna v České republice. Proti Rakousku, Německu nebo Itálii, kde se myslivecky hospodaří v malých honitbách, jsou naopak sousední státy s větší výměrou honiteb (např. Polsko, Slovensko, Maďarsko, aj.) ve vztahu k řešení problémů s vysokými stavy zvěře podstatně lépe, a návrh novely snížit dosavadní výměru honiteb na polovinu dosavadní výměry by byl jednoznačně krokem zpátky.

 

Obdobně je tomu i na úseku výkonu státní správy myslivosti, neboť tvrzení ministerstva zemědělství, že je třeba změnit zákon za situace, kdy správní orgány doposud jen důsledně nevyužívají svých zákonných pravomocí, opět oslabuje důvěryhodnost zpracovatele této novely zákona o myslivosti, tj. Ministerstva zemědělství ČR, které tyto orgány řídí a za jejich činnost ze zákona odpovídá. Signatáři Petice za zachování dosavadního zákona o myslivosti velmi správně poukazují na to, že dokud stát hodlá setrvat na již přijaté a veřejně deklarované doktríně, že zvěř je naším obnovitelným přírodním bohatstvím, měli by být jeho zákonodárci schopni tímto úhlem pohledu vidět právě činnost těch, kdo jsou celá léta schopni a ochotni se o toto bohatství nás všech – o zvěř – kvalifikovaně a v podstatě bez jakýchkoliv náhrad, tj. zdarma, starat – a to jsou právě a jen myslivci s náležitou kvalifikací.

 

Signatáři petice proto od našich zákonodárců požadují, aby celou situaci správně pochopili, odhalili podivné záměry Ministerstva zemědělství ČR a poté rozhodli o tom, že pro péči o zvěř budou vytvořeny reálné podmínky, že nedojde k projednání této zcestné novely zákona o myslivosti obsahující mj. i návrh na snížení dosavadní výměry honiteb, jakož i o podobných návrzích týkajících se celkového stavu naší myslivosti, včetně státní správy myslivosti, neboť nevyplývají z komplexních analýz, ale jsou úzce účelové. Signatáři touto Peticí rovněž apelují na všechny zákonodárce, jejich morálku a zodpovědný přístup k plnění povinností a úkolů vyplývajících z jejich volené funkce, aby nenechali myslivce, zaměstnance orgánů státní správy myslivosti, ani samotnou zvěř v České republice, na pospas unáhleným, nepodloženým a jinak negativně zatíženým rozhodnutím ministerstva zemědělství na úseku myslivosti a vyzývají zákonodárce, aby nezasahovali do současného zákona o myslivosti. A zvláště pak ne v době, kdy bude po dobu tří let probíhat transformace občanských sdružení na spolky podle zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) a přímo zákonodárce nabádají: …“zabraňte rozhodnutím, která mohou v dnešních podmínkách významně poškodit dobré jméno české myslivosti i její dlouholetou tradici, ztížit podmínky péče o zvěř a v neposlední řadě též přispět k dalšímu úbytku těch, kteří jsou s myslivostí aktivně spojeni a v plném nasazení se jí věnují, protože věří v její hluboký smysl.“

 

Vzhledem k tomu, že já osobně provozuji ve svém volném čase myslivost aktivně již déle než 42 let, a to na nejnižší úrovni – v malém mysliveckém sdružení na Kolínsku – a je mi zcela jasný záměr lobbystických skupin a nenasytných privatizačních zbohatlíků, které by rády ovládly veškeré lukrativní honitby v České republice a proto s Peticí vedoucích představitelů Českomoravské myslivecké jednoty k ochraně naší české myslivosti naprosto souhlasím. Informoval jsem o ní předsedu politické strany Národní socialisté – levice 21. století (LEV 21), poslance Parlamentu České republiky, Jiřího Paroubka, který vyjádřil pochopení a naprostou solidaritu s obavami řadových českých myslivců a přislíbil, že bude petici k ochraně české myslivosti nejen podporovat, ale bude v této věci i interpelovat ministra zemědělství Petra Bendla s cílem jeho nesprávná rozhodnutí napravit. Plně doufám, že obdobně vstřícných, nebojácných a průbojných poslanců, kteří se postaví na stranu pracovitých českých myslivců a tím i správné věci, bude tolik, aby nesmyslný návrh novely zákona o myslivosti poslaneckou sněmovnou neprošel, byť by tam byl vládou doporučen.