Dnes je celá současná sociální politika spojována s sKartami a nikdo se moc nezabývá dalším. Přitom zásadní problém poskytovatelů sociálních služeb se odehrává někde jinde. Všiml si někdo sporů, které vedou poskytovatelé zařízení pobytových sociálních služeb s VZP ČR? Všiml si někdo, že uživatelé těchto služeb jsou výrazně znevýhodněni kroky, které VZP ČR podnikla už v roce 2012 a nadále na nich trvá i letos? Registruje někdo, že většina odmítla podepsat s VZP úhradové dodatky? Registruje někdo, že Ministerstvo zdravotnictví ČR neustále odmítá posuzovat zařízení sociálních služeb jako zdravotnická zařízení a tedy určit vyhláškou úhradu poskytované zdravotní péče a zabránit tím jednostranným postupům ze strany VZP ČR, a to i v souvislosti se zákonem č. 372/2011Sb., kde jsou pobytová zařízení sociálních služeb jasně definovaná jako poskytovatel zdravotních služeb v prostředí nahrazující vlastní sociální prostředí pacienta, a tedy srovnat úhradu s domácí péčí, která je poskytována ve stejném prostředí. Je zajímavé, že mediální a virtuální spory vždy zaplní naše tiskoviny a o problémech, které mají přímý a nevratný dopad na uživatele sociálních služeb, kteří jsou v pobytových zařízeních, se nikdo nezajímá. A přitom pro tyto uživatele je nynější politika VZP opravdu problémem, protože se výrazně dotýká poskytování zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb. A to v situaci, kdy na jejich obranu nikdo mediálně nereaguje. Je to snad proto, že je to mediálně nezajímavé? Nevím, skutečností však zůstává, že poskytování této péče je pro uživatele sociálních služeb v pobytových zařízeních podstatně složitější. Zároveň pro toto z mého pohledu není důvod, protože náklady na léčení v nemocnicích jsou nákladnější, než by mohlo být řešení těchto zdravotních problémů přímo v sociálních zařízeních. A to zde nezmiňuji preventivní péči, do které zcela jistě patří kvalitní poskytování fyzioterapeutické péče, která by předešla mnohým dalším problémům, které jsou pak následně řešeny velmi draze v nemocničních zařízeních z prostředků "zdravotních pojišťoven", protože v rámci pobytových sociálních služeb je poskytování fyzioterapie prakticky tabu.
Dalším problémem se stalo využití příspěvku na péči. Ten má sloužit pro úhradu poskytovaných sociálních služeb. Při kontrole ale zjistíme, že zpět do systému sociálních služeb se přes registrované poskytovatele vrací pouhý zlomek těchto prostředků. Kde je tedy ta větší část? Nechce se mi věřit, že by dnes senioři platili svým rodinám za poskytování např. osobní hygieny, to jistě ne.
A problematika standardů kvality v sociálních službách? I to je jistě tématem. Poskytování sociálních služeb v určité kvalitě je jistě třeba, nicméně pravidla by měla být v takovém rozsahu, aby se dala aplikovat nejen na společnosti větší, ale například i na poskytovatele malého, například v rámci obce. Navíc je v dnešní době možná i certifikace sociálních služeb dle ISO 9001, a pak je otázka, co je víc? Nejsou někdy finanční prostředky určené na realizaci standardů kvality na úkor financí určených na provoz sociálních zařízení?
Toto jsou jen malé příklady toho, co se v sociální oblasti dnes odehrává. Myslím, že by se zainteresované strany měly začít snažit o změny, které nejen nastaví jasná pravidla, ale i určí, kdo za co odpovídá a jakou výši služeb kdo hradí a to včetně respektování skutečnosti, že v sociálních službách je zapotřebí i služeb zdravotnických, které ve svém důsledku šetří rozpočty pojišťoven.
Jan Gabriel
pověřený vedením OS ODS Praha 11
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ODS
