Zatímco historická věda, počínaje systematickou prací komise pro vyšetřování událostí Pražského jara, vykonala na tomto nesnadném tématu kus mimořádné, opravdu záslužné práce (stačí připomenout pozoruhodnou knihu historiků střední generace z Ústavu pro soudobé dějiny Rozděleni minulostí nebo monumentální dílo Karla Kaplana), programatiky nejrůznějšího typu a publicistika sobě samé i veřejnému mínění dluží nemálo.
Systémová neschopnost pohlížet na události nedávné minulosti vyváženě, opravdu sine ira et studio sub specie aeternitatis, tak doposud nepřekonala své chorobné stadium. Oč více se určitá část naší společnosti zaklíná svou touhou po spravedlnosti, nápravě prokazatelných křivd i nesporných majetkových příkoří a ztrát, o to méně je ochotna připouštět rozmanitost skutečnosti i složitost kontextů, ve kterých se problematizované (nezřídka a priori zatracované) události odehrávaly. Fakt, že o mnohém se nesmělo nebo nemohlo psát po dlouhá desetiletí propadového padesátiletí 1938-1989, mnohé napovídá, aniž by řešil cokoliv podstatnějšího, co by umožnilo zacelovat stále živé rány. Neplatí to jen pro tu část našeho veřejného prostoru, která se orientuje konzervativně liberálním směrem; mnohé sobě samé i společnosti dluží také podstatná část levice. Není náhodou, že inspirativní odkaz Masarykův i dalších architektů prvorepublikové státnosti a jejích nesporných vývojových kvalit je dnes až příliš často terra incognita.
Zdánlivě snadná, ve skutečnosti pro trvalé hodnotové rozpolcení země však téměř neschůdná možnost řešení situace kolem nejmladšího historického (?) ústavu je více než názorným modelovým příkladem tohoto tísnivého dilematu. Vzrušenost mysli, vznícení citu a stupňování exprese ve zvoleném komunikačním formátu ať už klasickém či elektronickém jsou tím nejméně povolaným prostředkem. Sofrosyne, uměřenost, je totiž za těchto okolností nedosažitelnou metou.
Až dozní čas silných slov a vypjatých gest a póz, vznikne prostor pro možnost konstruktivních přístupů. Schopnost naslouchat většinovému mínění odborných společností navazující české vědy (jmenujme za jiné především Českou archivní společnost nebo Sdružení historiků České republiky-Historický klub) by se ve střednědobě vedeném dialogu měla zaměřit na především adekvátní institucionální zakotvení všech odborně navazujících institucí s nezřídka pozoruhodnými výsledky dlouhodobě založených zkoumání a bádání (mj. akademické historické ústavy Ústav pro soudobé dějiny, Historický ústav, Masarykův ústav, Národní archiv), rozumné vyvážení disponibilních peněz, výzkumných zaměření, personálního zajištění s nesmlouvavým důrazem na zpětně ověřitelnou vědeckou způsobilost a talentovanost i zralost a přirozenou generační kontinuitu, které by byly – nebo měly být – srovnatelné také v reprezentativním mezinárodním kontextu. To jsou ony výchozí kroky, na nichž by se bez zbytečných bolístek a křivdiček měli shodnout všichni zúčastnění.
Česká humanitní – nejen historická či archivní – věda na to netrpělivě čeká.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
