V zemi se stabilní roční zdravotní daní kolem čtvrt bilionu korun a deseti miliony potenciálních spotřebitelů, může být zajisté zdravotnictví provozováno kýmkoli. Jak státem, tak neziskovými veřejnými organizacemi, několika či mnoha soukromníky, obchodním řetězcem, může vzniknout i jeden soukromý monopol. Nejzmatenější je pochopitelně provozování zdravotnictví kombinací všech možností, tedy jakýmsi propletencem zájmů, vedoucím k dezorganizaci a neefektivitě všech typů pod vlajkou konkurence, která je v nezbytné zdravotní péči jen mýtem. V diskusi o formě je zde tedy především kritérium efektivity, stability a také spokojenosti.
Rozumně řízený stát může mít spíše tendenci rozsah služeb omezovat na nezbytné a v ideálním případě spět od „nemocnictví“ ke skutečnému zdravotnictví, tedy prioritě udržet zdraví, nikoli jen léčit nemoc, resp. důsledky. Nerozumně řízený stát si této své potenciální role, výzvy, příležitosti i výhody není ani vědom, nevěří si, rozprodává se a rozpouští se v polosoukromých a soukromých zájmech. Pak vítězí spotřeba a konkurenční boj o zisky. Ziskový soukromý sektor je do zdravotnictví lákán především velkým zákaznickým potenciálem, obratem a zajištěním trvalého příjmu, zejména při jistotě povinného zdravotního pojištění. Může se tvářit, že ekonomizuje provozy a procesy, nemůže však mít z principu zájem rozsah zdravotních služeb a spotřeby omezovat, nahrazovat lukrativnější činnosti „nemocnictví“ a lékárenství zdravotnickými činnostmi méně výnosnými a méně výhodnými. Proto také systém, který stojí většinově na soukromém zdravotnictví, vykazuje větší podíl zbytné a zbytečné péče, větší náklady pro občany a výrazně větší podíl na HDP než systémy státem regulovaného zdravotnictví.
Příkladem neúnosných nákladů a přemíry zbytné nabídky, kterou si však dovolí jen část populace a část musí být i pro základ sponzorována systémy jako Medicare či Medicaid, jsou třeba USA. Amerických 16 až 17 % HDP versus oněch 7 až 10 % evropských, a prakticky za totéž. Takže jde jen o to, co vlastně u nás chceme mít. Při už dříve solidně založeném zdravotnictví, a nyní s postupně dále bujícími zbytnými kapacitami, snad chceme systém ještě komerčnější? Méně regulovaný? Méně solidární, více autonomní a celkově dražší? Či jenom více ziskový? A to pro koho? Chod zdravotnictví má velkou setrvačnost. Do značné míry stále ještě čerpáme ze struktury zdravotnictví založené na habsburské organizaci, prvorepublikových představách a následném socialistickém systému země s vysokou kvalifikací zdravotníků i hustou sítí zdravotnických zařízení. Zatím jsou k dispozici jen diskrétní signály o dopadech nových proměn. Tyto signály, které lze pracovně označit třeba „známkami agelizace zdravotnictví“ jako principu vstupu oligopolu a postupně monopolu řetězce složeného z poskytovatele, plátce a dodavatele a čerpajícího z veřejných zdrojů při autonomním neveřejném rozhodování, jsou velmi nepříznivé a rizikové. Nepochybně může i takový systém fungovat, ale zcela jistě jen při menší míře svobody pro občany, ať již ty právě nemocné nebo zaměstnané v takovém systému jako zdravotníci. Nemá to nic společného s modernizací nebo ekonomizací zdravotních služeb, jak se nám namlouvá.
To jsou pouze aktuální nástroje změn. Schopnosti Agelu stojí a padají s neschopností státu, tedy s naší neschopností a neochotou věnovat se správě vlastních veřejných věcí. Pokud náš stát skončí jako banánová republika v rukou několika oligarchů operujících zevnitř či zvenčí, bude to stát nesvobodný, neúspěšný a smutný. Bude to místo, kde bude dobré doporučit potomkům emigraci, protože jsme se o jejich radostnější budoucnost nepostarali. A vůbec to není a nebude o penězích. Je a bude to o svobodě.
Psali jsme:
Prof.MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
