Za standardně malého zájmu médií o české zájmy totiž proběhlo minulou středu v Evropském parlamentu hlasování o tzv. Klausově výjimce z Lisabonské smlouvy. 

 

Pro připomenutí: Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice prosadil v roce 2009 prezident Klaus (deklarujíce obavu z možnosti prolomení Benešových dekretů) výměnou za ratifikaci Lisabonské smlouvy. Jeho požadavek vznesla na evropské úrovni vláda. Evropská rada tehdy souhlasila, že protokol (kterým se Česká republika připojuje k obdobnému protokolu Velké Británie a Polska) bude připojen ke smlouvám o Evropské unii a jejím fungování. 

 

 Evropský parlament ve středu svým usnesením vyjádřil s Klausovou výjimkou nesouhlas a nepřímo doporučil (i) Evropské radě slib přezkoumat a (ii) ostatním členským státům nezahájit proces ratifikace Klausovy výjimky do dokončení ratifikace v České republice. 

(iii) Evropský parlament navíc zásadně zpochybnil, že v případě již platného protokolu Polska a Spojeného království se vůbec jedná o opt-out (výjimku). 

 

I když stanovisko Evropského parlamentu má pouze hlas doporučující, není od věci analyzovat, co z dění kolem hlasování v EP vyplývá. 

 

 1) Na výsledku hlasování je markantní velký odpor proti výjimce: 574 ku 82, což je skoro osmaosmdesátiprocentní odmítnutí. Liberálové, komunisté, lidovci, levice, nominální pravice, střed, navíc bez rozdílu státní příslušnosti (tj. i čeští komunisté, sociální demokraté a lidovci) - ti všichni výjimku nedoporučili. Naprostá většina europoslanců, kterým se ratifikací Lisabonské smlouvy od prosince roku 2009 zvýšily kompetence, tím pádem deklarovala: 'Dohody jsou plněny jen potud, pokud je to pro nás výhodné. Ani o minutu déle.' Přesně ve stylu "Fylesté, nits se fám néstané!!!". 

 

 2) V rozpravě vystoupila i zástupkyně Evropské komise Cecilia Malmström (komisařka pro vnitřní záležitosti, jež však neřeší ve své domovině Švédsku, ale rovnou v celé Unii), která podpořila negativní stanovisko zpravodajce ke Klausově výjimce. 

 Navíc zcela jasně a za celou Evropskou komisi zpochybnila, že v případě již platného protokolu Polska a Británie se vůbec jedná o opt-out (cituji: "The Commission fully shares the view of the rapporteur that the protocol we are debating today is not an opt-out"). To je celkem zásadní stanovisko Komise, které by tyto dvě země měly zaznamenat a brát vážně. 

 

 3) Dále Cecilia Malmström deklarovala, že by ráda věděla, zdali má výjimka ještě pořád podporu českých ústavních orgánů a českého lidu. 

 Zajímavý nápad. Mělo by se to snad aplikovat na každý případ, kdy se Evroská rada na něčem dohodne? Tedy mělo by se napřed třiapůl roku čekat, a poté by zúčastněné státy měly být znovu dotázány, zdali změnu chtějí či nikoliv? Tím pádem by zřejmě nikdy nevstoupil v platnost fiskální kompakt, pakt růstu, dodatek Lisabonské smlouvy o ESM, evropský rozpočtový rámec, bankovní unie, daň z finančních transakcí ... 

 Ale ne. Je zřejmé, že úmysl je právě opačný. Je zde naprosto zřejmá paralela s irským opakovaným referendem o Lisabonské smlouvě: orgány EU budou dotazy opakovat tak dlouho, až někdy v prostoru a čase nastane konstelace, která je pro jejich záměry výhodná. Pak se zeptají - a pro ně pozitivní výsledek jednou provždy zafixují. Výsledky pro ně negativní zmizí v Malströmu. Nebo jiný příměr: Představte si v hokeji play-off na několik vítězných zápasů, kde se však bod za vítězství trvale započítává jen týmu Red Devils Brussels. Druhému týmu se v případě vítězství bod započítá jen dočasně - do začátku dalšího zápasu. Poté se škrtne. 

 

 4) Jako stínová zpravodajka z České republiky vystoupila v rozpravě sociální demokratka Zuzana Brzobohatá, která hájila zájmy ČR velmi zvláštním způsobem: výjimku požadovanou prezidentem i vládou České republiky a slíbenou Evropskou radou zásadně nepodpořila. 

 

 5) Negativní stanovisko největších poslaneckých klubů v Evropském parlamentu (PPE, S&D, ALDE) může naznačovat, že toto hlasování EP má možná testovací záměr - zjistit, jak moc se lidé v ČR, kteří v r. 2009 stáli jednoznačně za Klausem a jeho požadavkem na výjimku, ještě na ten požadavek pamatují. Možná má hlasování za úkol zjistit, zdali se dá vhodným mediálním postupem udržet většina lidí v České republice ve stavu pozapomenutí. Samozřejmě, jako na zavolanou je tu rozpad pražské koalice, problémy okolo jmenováním Putny, plytká volavkovitá eurokritika v jiné oblasti, či další tučně tištěné závažnosti. 

 (Vypouštění pokusných balonků ve stejném smyslu ostatně není nové: vyjádření jednoho z kandidátů v prezidentské kampani na přelomu roku týkající se Beneše a jeho dekretů rozhodně nebylo náhodné). 

 Pokud by se ukázalo, že zapomínání v ČR je silné a že otázka Klausovy výjimky už málokoho v ČR vzrušuje, pak je pro unijní elity možné slib nějakým způsobem uložit k ledu okamžitě. Nejspíš skrze český Senát, ovládaný eurofilními sociálními demokraty, kteří již několikrát deklarovali, že Klausovu výjimku moc nechtějí. Pokud si budou tito senátoři jistí, že neratifikace z jejich strany bude mít pro ČSSD malé, případně jen časově omezené následky, pak nebudou váhat a Klausovy výjimku zaříznou. A udělají to brzy, aby časová vzdálenost od voleb v r. 2014 byla co největší. Přeci jen: voliči sociální demokracie mohou být na Benešovy dekrety citliví. 

 

 6) Pokud by se Evropská rada rozhodla doporučení Evropského parlamentu nedbat a výjimku všem státům k ratifikaci předložit, má v rukou evidentní možnost, jak alespoň spojit nepříjemné s užitečným. Původní záměr totiž byl dát Klausovu výjimku státům k ratifikaci spolu s (poměrně nekonfliktní) přístupovou smlouvou Chorvatska. Tento scénář se neuskutečnil, zřejmě z důvodu zdržení v EP, který ji projednával neskutečně dlouho. Nyní by však protokol mohl být přídavkem další změny Lisabonské smlouvy, o které se nyní v EU začíná hovořit kvůli přechodu na bankovní a fiskální unii. 

 I kdyby tato další změna Lisabonské smlouvy obsahovala pro ČR nevýhodná ustanovení, přesto by byla vláda ČR do jisté míry nucena příští smlouvu EU ratifikovat, neboť přeci obsahuje i "její" protokol. 

 

 7) Premiér Nečas se vyjádřil ve smyslu, že dohody se nemají porušovat. To je třeba uvítat, ale zároveň je nutno říci, že to nezní příliš přesvědčivě od muže, který porušuje sliby. V mezinárodní politice je to jeho slib referenda pokaždé, když by se měly přesouvat pravomoci z České republiky na EU. Slib porušil hned při prosazování dodatku Lisabonské smlouvy o Evropském stabilizačním mechanismu. A na domácí půdě zůstal nesplněný jeho předvolební slib nezvyšovat daně. 

 

 V porušování dohod a slibů si může podat ruku s managementem dvanáctihvězdičkového hotelu. Vlastní dohody management dvanáctihvězdičkového hotelu neplní, jen stále vrší další předpisy, které však platí jen pro ty zodpovědné, kteří je plnit chtějí. Ostatní, zvláště ti větší, je obcházejí, případně si vymohou jejich mírnější interpretaci. 

 

 Je nejvyšší čas už další bianco šeky dvanáctihvězdičkovému hotelu nepodepisovat, i kdyby nedůvěryhodný management sliboval horydoly. Úplně nejlépe sbalit kufry a říci 'adieu'.  

 

Pavel Strunz je členem republikového výboru Svobodných