Fotbal jako válka i smíření

 

Fotbal a politika, stejně jako fotbal a náboženství, k sobě měly a mají blízko. Hranice mezi nimi byla vždy vágní. Nejen v Latinské Americe najdeme dlouhý seznám vlád, které musely rezignovat po porážkách svých národních týmů. V roce 1969 se mezistátní zápasy mezi Hondurasem a Salvadorem staly rozbuškou reálné války, která dostala přívlastek „fotbalová“. V Evropě naopak Silvio Berlusconi využil své majetkové angažmá v AC Milán k nastartování úspěšné politické kariéry a Itálii na léta vymanil z kolotoče každoročních politických krizí.

 

Fotbal hrál v dějinách vždy ambivalentní roli. Na jedné straně dokáže posloužit úspěch hráčů na trávníku k nastartování národní euforie. Nejslavnějším příkladem je známé německé „my jsme zase někdo“ po nečekaném triumfu na mistrovství světa 1954 v Bernu. Na druhé straně využila argentinská vojenská junta pořadatelství mistrovství v roce 1978 a vítězství národního týmu, vedeného legendárním vlasatým Mario Kempesem, k pacifikaci domácího odporu. Demonstrující matky zmizelých vězňů vojenského režimu byly díky šikovné propagandě vystaveny podezření z nedostatku vlastenectví.

 

Fotbal není jen sport a velký byznys. Svět kolem něj je plný emocí, které zobrazují politické, sociální, etnické, rasové či náboženské složení zainteresovaných komunit. Třeba balkánské války mezi Chorvatskem a Srbskem byly de facto odstartovány s předstihem na stadiónu v Záhřebu, kde si to v květnu 1990 mezi sebou ostře rozdaly rivalové – místní Dinamo a bělehradská Crvena Zvezda. Željko Ražnatovič, přezdívaný Arkan, později jako vůdce bělehradských ultras mobilizoval své příznivce přímo ze stadionu do armády. Ovšem nejen na horkokrevném Balkáně, ale i na chladných britských ostrovech fotbal odhaluje napětí ve společnosti. Ne nadarmo se ve Skotsku žertem definuje ateista jako ten, kdo se v Glasgow na zápas katolického Celtiku a protestantských Rangers přijde jen „podívat“…

 

Fotbal a s ním spojené emoce ovšem politikové využívali i k šíření myšlenek na zmírnění napětí a spolupráci. Z nedávné historie této „fotbalové diplomacie“ můžeme zmínit třeba zápasy mezi USA a Íránem nebo Tureckem a Arménií. V globalizovaném světě je fotbalu také přisuzována důležitá role napomáhající sociální prostupnosti. Vždyť kde jinde než na trávníku to mohou hoši z chudinských slumů v nějaké africké zemi dotáhnout rychle až mezi milionáře ve Wembley?

 

Fotbal a evropský sen

 

Samostatnou kapitolou je fotbal a evropská integrace. V roce 1995 vynesl Evropský soudní dvůr slavný verdikt v kauze Bosman. Belgický fotbalista se v žalobě dožadoval přestupu do francouzského klubu, který odmítal jeho mateřskému klubu z belgického Lutychu zaplatit přestupový poplatek. Liberalizační rozsudek byl přelomový, když stanovil, že hráč, kterému končí v jeho klubu smlouva, může odejít do klubu v jiné zemi EU bez náhrady. Zároveň rozsudek zrušil v rámci EU kvóty na zahraniční hráče v domácích ligách. Od té doby může hrát za fotbalový klub v Evropě libovolný počet cizinců, pocházejí-li ze zemí EU.

 

Zdálo se, že ryzímu „evropanství“ na fotbalovému hřišti nestojí nic v cestě. Od roku 1992 se hraje inovovaná Liga mistrů, v níž si to pravidelně rozdávají nejlepší evropské fotbalové kluby. Je to samozřejmě velký byznys, ve kterém rozhodují peníze, takže kluby z menších zemí už na finále nemají šanci – jestliže do Bosmanova rozhodnutí se občas do finále dostaly i kluby z Holandska, Belgie, Švédska, Skotska, Řecka, Rumunska a bývalé Jugoslávie, po roce 1995 se to povedlo pouze jednou portugalskému (FC Porto), jinak všechno drtí kluby z „velké pětky“ (Anglie, Španělsko, Itálie, Německo, Francie). Ale až do propuknutí eurokrize byly kluby ve finále pozoruhodnou „eurosměsicí“ hráčů s „globálním kořením“ (Afričané, Brazilci, Argentinci), v níž národní prvek hrál jen velmi podřadnou roli.

 

Vrcholem bylo složení anglických klubů. Například v roce 2005 zvítězil Liverpool. V jeho finálové jedenáctce hráli jen dva Angličané a dále dva Španělé, dva Češi (sic!), Polák, Fin, Dán, Ir a jeden Afričan z Pobřeží Slonoviny. V roce 2006 hrál ve finále Arsenal a na hřiště nastoupil se dvěma Angličany, dvěma Francouzi, dvěma Afričany, Bělorusem, Němcem, Švédem, Španělem a Brazilcem. Za Chelsea hráli v roce 2008 ve finále 4 Angličané, dva Francouzi, Portugalec, Čech, Němec a dva Afričané. Ještě předloni byl ve finále Manchester United, za nějž nastoupili tři Angličané, Holanďan, Srb, Francouz, Welšan, Brazilec, Ekvádorec, Mexičan a Korejec. Velmi pestré složení však měly i španělské či italské kluby. V roce 2006 vyhrála Ligu mistrů Barcelona, za níž nastoupili tři Španělé, dva Brazilci, dva Holanďané, Francouz, Portugalec, Mexičan a hráč Kamerunu. V roce 2010 dosáhl na pomyslnou metu italský Inter Milán – Ligu vyhrál, aniž by měl v zahajovací jedenáctce jediného Itala. Tým z lavičky navíc vedl portugalský kouč José Mourinho.

 

Vždycky vyhrají Němci

 

Eurokrize ovšem poměry v evropském fotbale hodně změnila. Některé zadlužené britské a francouzské kluby začali kupovat arabští šejkové, vysoké daně vedou k odlivu hráčů. Zadlužené španělské kluby mají úvěry u krachujících bank a některé jejich majetky mohou být dnes zastaveny u německých bank či přímo u ECB ve Frankfurtu. Italské kluby čelní pozice po úplatkářských aférách vyklidily. Naopak Bundesliga těží z racionálního přístupu k finančnímu hospodaření a německé kluby se – stejně jako německá politika v EU – dostaly na evropský vrchol.

 

Rozšíření EU možná pomohlo zacelit rozdělení Evropy na Západ a Východ, ale projekt euroměny způsobil nové rozdělení kontinentu na dotující Sever a zadlužený Jih. Ani tady fotbal jako politická metafora nezklamal. Obrazem poměrů v EU bylo letošní semifinále Ligy mistrů. Dva německé kluby ze „severu“ (Bayern Mnichov, Borussia Dortmund) porazily na hlavu dva španělské kluby z „jihu“ (Real Madrid, FC Barcelona) celkovým skóre 11:3. Zajímavé bylo i složení hráčů na trávníku. Za Barcelonu nastoupilo 8 Španělů (plus jeden Argentinec, Brazilec a Chilan), za Dortmund 7 Němců (doplněno třemi Poláky a jedním Srbem), za Bayern v jednom utkání 6, v druhém 5 Němců. Jedině „královský“ Real si udržuje multietnické složení. Trend k evropské renacionalizaci, hojně diskutovaný politology, je na fotbalovém pažitu více než zřetelný.

 

Gary Lineker, slavný anglický fotbalový internacionál, je autorem jedné z mnoha humorných definic této hry: „Fotbal je hra, kterou hraje dvaadvacet hráčů a vždycky vyhrají Němci.“ Samozřejmě – nic proti německým fotbalistům. Finále Ligy mistrů nabídlo atraktivní podívanou a oba němečtí trenéři – Jupp Heynckes a Juergen Klopp – svým charismatem budí úctu. Ale s ideálem evropského projektu to má máloco společného. Koneckonců zajímavý byl i pohled na čestnou tribunu. Na jedné straně stojí Catherine Ashtonová, tzv. evropská ministryně zahraničí, kterou nikdo nezná a která se svou přítomností snažila nabrat politické body, ale hráči obou klubů ji po skončení zápasu ostentativně ignorovali a někteří jí ani nepodali nabízenou ruku. Na druhé straně juchající kancléřka Angela Merkelová, která se s hráči objímá a šeptá jim důvěrnosti. V září ji čekají volby a je na vrcholu. Ví, že týdeník Die Welt v palcovém titulku napsal: „Vítězem Ligy mistrů je Německo.“

 

A jaký dojem si z toho má odnést český politický pravičák? Nejspíš smíšený. Na jedné straně vyhrál ten lepší, nám bližší. Prohrála Borussia Dortmund, jejíž tým kdysi opěvoval sociálně-demokratický německý kancléř Gerhard Schroeder slovy, že na něm „ulpívá image havířské party z Porúří, z doby, kdy šlo ještě o tzv. poctivou dřinu“. Vyhrál Bayern Mnichov, synonymum kapitalistického úspěchu bavorského hospodářství, jeho bank a high-tech průmyslu. Na druhé straně chyběl na hřišti český fotbalista. A jak sledujeme poměry, bude ještě trvat, než se nějakého našeho kouzelníka ve finále dočkáme. O českém klubu ani nemluvě.