Dům v Říční ulici, kde oba bratři žili předtím, byl těsný. Ovdovělý zestárlý otec, dr. Antonín Čapek, se staral o domácnost stále nezadaného Karla a starší Josef naopak potřeboval prostory, v nichž by se mohl věnovat nejen literatuře, ale i malířství a rodině. Kdysi si je pletli; v okamžiku stěhování však již byli dostatečně známi jako svébytní a neopakovatelní autoři a přední novináři první Československé republiky. A nejen jako autoři, ale i zanícení zahrádkáři a invenční kutilové. 

 

To všechno a mnohem víc tají břečťanem obrostlá dvojvila ve vinohradské ulici Bratří Čapků. Ze Skalského filmu ČLOVĚK PROTI ZKÁZE navíc víme, že se v jejích zdech, ale i v přilehlé zahradě scházela pozoruhodná stolní společnost pátečníků, výkvět prvorepublikové inteligence, zahrnující prakticky celé tehdejší politické spektrum. Ze sociálních demokratů sem našli cestu Rudolf Bechyně, Jaroslav Seifert a Josef Macek. Dobová karikatura Adolfa Hoffmeistra, kterou r. 1961 ukázal odvážně na televizní kameru další význačný pátečník generál dr. František Langer, však také zachycuje oba prezidenty: T. G. Masaryka i E. Beneše. Prezidenta Osvoboditele i prezidenta Budovatele.

 

Tudy pobíhaly Pudlenky všech tří generací i nezkrotné Dášeňky, pleníce výpěstky svého dobrosrdečného dvojnožce. Tady vznikal nezapomenutelný svět kamarádského soužití pejska a kočičky vařících – nikoli pečících – dort. Zde vytvářel své nadčasové protifašistické kresby a karikatury Josef Čapek a horečně črtal stále rozechvívající poznámky své poslední knihy glos PSÁNO DO MRAKŮ. Zde poprvé za svůj národ na řádcích čerstvě popisovaného papíru bojoval dr. Galén v dramatu (prakticky v zápětí zfilmovaném) Karla Čapka BÍLÁ NEMOC. A právě zde těžce nemocnému nejněžnějšímu z českých spisovatelů vyrazila smrt pero z ruky, když dopisoval svůj další mrazivý skvost ŽIVOT A DÍLO SKLADATELE FOLTÝNA; byl autorovou reakcí na ponurou atmosféru jepičí druhé republiky.

 

Jak jsem už naznačil, do vily často nedocházel jen Masaryk, ale i jeho dědic, žák a pokračovatel Edvard Beneš. Zde se také dohadovaly podrobnosti kolem jednání s neustále nestoudnějším Hitlerovým Německem (Čapkovi byl nápomocen i jeho přítel Ferdinand Peroutka). Odtud psal na počátku října bezprostředně po Benešově abdikaci Karel Čapek po probdělé nemoci krátký dopis, jímž zapřísahal Beneše, aby neopouštěl svůj národ v nejtěžší chvíli. Zde se o vánočních svátcích r. 1938 předčasně uzavřela i jeho životní cesta.

 

Po válce se pátečnická setkání na výslovné Benešovo přání obnovila. Ale zlatá léta první Československé republiky byla nenávratně pryč. Únorovým převratem se z vily stala znovu tvrz obrany. Tvrz, z níž podceňovaná a nedoceňovaná vdova Olga Scheinpflugová hájila odkaz svého velkého muže. Ale také místo, které se stalo připomínkou tragického konce Josefa Čapka, vězně koncentračního tábora, oběti pochodu smrti v dubnu 1945.

 

Položíme-li si my, lidé demokratické levice, otázku, zda zachovat či nezachovat tuto spanilou architekturu v jejím původním rázu s jedinečným příběhem a neopakovatelnými osudy dvou velkých Čechů stále nedávné a také – bohužel – stále současné minulosti, odpověď může být jen jedna. Nasadit všechny síly a možnosti a protestovat proti již vyjádřenému politováníhodnému Kalouskovu vetu, dalšímu vetu tupého škrtu. Učinit vše proto, aby se toto pražské zákoutí stalo trvale duchovním majetkem i záštitou nás všech.