Letos to bude už sto let od katastrofy, kterou bylo vypuknutí První světové války. Předcházelo jí čtyřicet let klidu, kdy se na evropské půdě téměř neválčilo, s výjimkou Balkánu. Rostly sice rozpory mezi jednotlivými státy a jejich bloky, ale válku, která potom přišla, si nikdo neuměl představit. Jistě, Bedřich Engels už roku 1887, tedy 27 let před vypuknutím války předpověděl velmi přesně její charakter, průběh a důsledky. Věděl, že to bude střet celoevropský, který zahrne ne pouze armády, ale celé národy, že bude znamenat vyjedení a vyhladovění Evropy, řetěz revolucí a přiblížení vítězství věci dělnické třídy. Nyní vycházející historické práce ukazují, že ještě v předvečer války žili politici i generální štáby v představě, že půjde o válku relativně krátkou, kterou rozhodnou klíčové bitvy (proto třeba německý velitel von Falkenhayn promarnil u Verdunu taktické výhody a tvrdohlavě, bez ohledu na oběti, usiloval o zničující bitvu, která se změní pro protivníka v mlýnek na maso) a nikdo nepočítal s nároky, které bude válka klást na organizaci hospodářství a celé společnosti.
Také dělnické hnutí, sdružené v Druhé internacionále s takovýmto vývojem nepočítalo. Sice se na kongresech Internacionály opakovaně vyzývalo proti válce, demonstrace dělníků po celé Evropě měly válku zastavit a všeobecně se podceňovala otázka národů a nacionalismu. Vývoj šel pak jinak. Sociální demokraté po celé Evropě (pouze s výjimkou ruských bolševiků a bulharských tesňaků) odhlasovaly válečné úvěry a všechny rezoluce proti válce přeměnili v cár papíru. Teprve setkání levice v Zimmerwaldu (1915) a v Kienthalu (1916) znamenaly jistý obrat. Za účasti parlamentů byla Evropa vmanévrována do války, bezmocnost a zbabělost sociálně demokratických vůdců byly nejenom selhánm politické praxe, ale i politické teorie. Válka se postupně vymkla jakékoli racionální kontrole a přeměnila se v tupé masové vraždění. Deset milionů lidí v něm ztratilo život. Byl to otřes, který rozvrátil panující hodnoty, které změnil kolektivní mentalitu celých národů, zdiskreditoval staleté instituce a vytvořil podmínky, kdy revoluční konflikt v Rusku vzbudil všeobecnou naději a pozornost milionů.
A němečtí dělníci, vychovávaní pro revoluční situaci po čtyři desítky let, svrhli monarchii, nastolili republku a pokusili se spořádaně o hluboké demokratické přeměny, ústící v socialismus. Nepočítali s tím, že jejich straničtí vůdci, po léta koketující s tím, aby byli přijatelní pro „slušnou společnost“, revoluci zradili a spolčili se proti povstavším dělníků s reakční soldateskou. Noske rozhorleně volal, že nenávidí revoluci jako hřích. A tekla krev. Tato, v pořadí již druhá zrada vytvořila mentální zlom, který dodnes tvoří překážku mezi sociálními demokraty a komunisty. Komunistické hnutí dvacátého století na svět přivedla nejen zkušenost Leninovy revoluce, ale i psychický otřes vyvolaný tímto lidským selháním lidí jako byli Noske a Scheidemann. Barvitě to líčí německý publicista Stefan Haffner ve své česky vydané knize o německé revoluci 1918 a 1919. Válka, kterou nikdo v této podobě neočekával a nechtěl, skončila řetězem revolucí zásadním otřesem kapitalismu, jak předpovídal Engels.
Měli bychom přemýšlet o tom, co se tehdy stalo a proč se to stalo. O tom, že je nebezpečné zredukovat politiku levicových stran na pouhý provoz, na sérii taktických kroků. Tehdejší vůdcové stran Druhé internacionály byli často vzdělaní a kultivovaní lidé, ale směšovali taktiku, strategii a teorii. V jejich agendě dominovaly taktické kroky a jim se přizpůsobovalo vše. Hnutí podcenilo změny, kterými prošel kapitalismus. Prostě, to, co stačilo léta, pragmatismus a schopnost ukrajovat z koláče kapitálu část nadhodnoty pro dělnickou třídu, to přestalo stačit v době tvrdě ideologizovaných konfliktů. Neměli bychom zavírat oči před novými výzvami a nebezpečími, před proměnami současného kapitalismu. Měli bychom zvyšovat svou schopnost vědět o tom, jak naši partneři myslí a jednají, umět se domlouvat přes hranice a ovlivňovat poměry v Evropské unii, která je dnešní prvořadou arénou pro svádění sociálních a politických zápasů. KSČM má všechny předpoklady, aby v tomto úsilí uspěla.
Petr Braný, předseda Jihočeského krajského výboru KSČM
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kscm.cz
