Bzura (TOP 09): Státní sociální podporou k chudobě a k vyloučení?

Tradičně město chemického průmyslu a ještě dříve sklářství, tkalcovství, cukrovarnictví. Nyní okres s nezaměstnaností 11,7 % což není sice žádný český rekord, ale je to výrazně nad průměrem ČR. Ústí má mimo vysoké potratovosti a nízké naděje dožití v porovnání s ostatními okresy mimo Ústecký kraj i další specifikum a to ceny bytů a nemovitostí. Jsou jedny z nejnižších v ČR. Ústí není vnímáno jako atraktivní a bohužel se tento status nesnaží nijak zásadně změnit.

Čím je to způsobeno? Tento trend je dlouhodobý. Doby, kdy byl v Ústí koncentrován průmysl a bylo zde dobré pracovní uplatnění jsou dávno pryč. Zvýšila se mobilita pracovních sil. Odchod nejen mozků, ale i šikovných rukou a podnikavého ducha mění sociální strukturu obyvatelstva. Z toho důvodu klesla poptávka po bytech – zejména těch v panelových domech u lidí, kteří pracují a dlouhodobě se snaží ekonomicky zajistit sebe a své děti. Nízké ceny přitahují jako magnet nízkopříjmové skupiny osob často dlouhodobě nezaměstnaných a závislých na státní sociální podpoře a pomoci v hmotné nouzi případně sběru kovů atp.. Koncentrace těchto vícečetných rodin a problémů vyplývající ze soužití s majoritou dále tlačí cenu bytů v okolí dolů a tento efekt a tím i koncentrace problémů…napětí…konfliktů a i nákladů z veřejných rozpočtů se násobí. Vytváří se za fungování sociálně tržních mechanismů tzv. vyloučená lokalita. Věc mimo Předlice dříve neznámá a cizí. Je zbytečné jmenovat části města či bloky domů, kde díky tomu padly ceny na hranici 100 000 -200 000 Kč za byt 1+1 – ceny jinde nevídané.

Samozřejmě, tyto poznatky nejsou ani překvapivé a ani objevné. O čemž vážně pochybuji je to, že všemožné projekty na začleňování minorit, snižování kriminality a dorovnávání životní úrovně přes systém sociálních dávek vedou k cíli, kterým by měla být rostoucí zaměstnanost, snížení sociálního napětí, růst kvality života všech a růst kvantitativních ekonomických ukazatelů. Je to dle mého názoru slepá ulička a vyhozené prostředky, které disparitu zvyšují stejně jako nesnášenlivost. Myslím si, že to nevede nikam a mám pro to několik důvodů:

Sociální systém zabíjí lidskou motivaci. Motivace či srovnávání svého statusu s ostatními je základ pro jakýkoliv osobní rozvoj a pokrok. Ano, domnívám se, že tomu tak je. Sociální politika je navržena tak, aby zajistila všem „důstojný“ život nad hranicí chudoby a to trvale a dlouhodobě. Základním parametrem je výše příjmu pro rodinu nikoliv výše vlastního snažení či platební historie v systému odvodů na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti. Je zbytečné, abych popisoval rozdílnost myšlenkových schémat, kdy pouze některé děti vidí rodiče vstávat do práce, mít své starosti, povinnosti a jistý řád kde protihodnotou vykonané práce je finanční odměna a všechny další statky s ní spojené.

Jistě, v životě lidském se může stát cokoliv a společnost v 21. století by měla v jistých okamžicích po nezbytně krátkou dobu převzít odpovědnost za jedince a krátkodobě mu za jeho vlastního přičinění pomoci, dostat se z tíživé situace. To jak funguje sociální systém v ČR je ale příběh jiný….dlouhodobě nahrazuje některým potřebným spoluobčanům mzdu za práci či příjem z podnikání. TOP 09 prosadila zákon, dle kterého museli nezaměstnaní déle než 3 měsíce využít tzv. „veřejnou službu“ jako jistou protihodnotu poskytnuté výpomoci pro společnost. Mělo to význam pro obce, čistotu měst a údržbu zeleně a mělo to mnohem větší význam pro samotné nezaměstnané. Neztratili pracovní návyky, nezapomněli na to, že se do práce ráno vstává a zjednodušeně, že bez práce nejsou koláče, aktivizovalo to jejich motivační systém pracovat…zlepšovat se a růst a tím posunout svůj osobní status.

Pokud mohu být upřímný, tak se domnívám, že motivace najít nové uplatnění u lidí často vzdělaných a schopných zametajících v oranžové vestě je jistě větší než u těch, kteří v teple domova za stejné sociální podpory sledují dopolední televizní seriály. Ano jistě to nebylo komfortní, ale má být sociální systém komfortní? Ústavní soud tento zákon zrušil jako ponižující a neústavní. Já tedy na dobrovolné práci nabízené společnosti protihodnotou nic ponižujícího nevidím…ale budiž, bylo rozhodnuto a je třeba to respektovat.

Plat za pasivitu, lenost a nicnedělání – ano i tak se dají sociální dávky a dávky v hmotné nouzi v některých případech nazvat. Neberte můj názor paušálně, ale politická korektnost, strach z nálepky „netolerance“ nás dohnal k falešné solidaritě, která nepomáhá – ba naopak. Nepíši nic o zdravotně hendikepovaných, krátkodobě postižených nedostatkem, živelnou pohromou či nenadálým výpadkem příjmu, nepíši ani o matkách samoživitelkách s dětmi do tří let či ovdovělých.

Píši o těch, kteří jsou programově dlouhodobě nezaměstnaní či nezaměstnatelní, kteří sami aktivně nedělají nic proto, aby byli lépe uplatnitelní na trhu práce, či aby byli vůbec něco platní.

Jistě někdo namítne, že přímo v zákoně je omezení pro výplatu: V hmotné nouzi není osoba, která prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním….jak je tato podmínka kontrolována a zda u všech netuším, ale jsem si naprosto jist, že nepodmíněné vyplácení příspěvků na živobytí, doplatků na bydlení, mimořádné okamžité pomoci, příspěvku na dítě, rodičovského příspěvku, příspěvku na bydlení atd…nevede k aktivizaci pracovních návyků a motivaci jakkoliv se o svůj blahobyt a ekonomické zajištění postarat sám. Vzhledem k časovému neohraničení dávek vede princip k závislosti na státu a sociálním systému. Ano jistě, tvoří se zde jasný a věrný elektorát pro politické strany, které program zakládají na tom, že přerozdělují příjmy jednoho ve prospěch druhého a tím rozežírají zárodky podnikavosti, pracovitosti a prosté lidské snahy. Lidská psychika byla nahrazena vzorci pro výpočet.

Koncentrovat nebo dekoncentrovat? Z mnoha malých individuálních osobních problémů, tragédií a nedostatků se může stát celospolečenský či minimálně lokální problém zejména tam, kde dochází k velké koncentraci těchto jevů a odlišností od většiny na malém území. Koncentrací lze nazvat i umisťování těchto rodin na ubytovny za přispění z prostředků daňových poplatníků. V některých případech se v některých částech města stává z minority majorita se vším co je s tím spojené a jinde nepřijatelné se stává většinovou normou. Hluk, odpadky, drobná kriminalita, specifické pojetí výchovy. Vedou k tomu paradoxně tržní principy.

Některé firmy i spoluobčané politiky nevyjímaje přišli na to, že z chudoby se může stát slušný byznys. Pronajímají byty či místa na ubytovně za přispění státu za ceny výrazně vyšší než v místě obvyklé bez ohledu na život ostatních v okolí. Ba naopak, skupují další uvolněné byty za peníze o něco vyšší než se dá koupit rodinný stan a tyto byty znovu nabízí k nájmu problémovým osobám, které – řekněme si to na rovinu, nemohou si často moc vybírat. Já se domnívám, že řešením pro mladé sociálně slabé není zakoupení vybydlené a zdemolované ubytovny od CPI za 6 000 000, Kč a její rekonstrukce, která objekt přiblíží k sociálnímu bydlení pro mladé za dalších 10,5 milionu Kč, ale naopak dekoncentrace těchto lidí mezi většinu, do všech čtvrtí a okolních vesnic.

Pokud tyto spoluobčany sestěhujeme a dáme jim za záda kurátora či městského policajta, není to nic, co by přispělo k jeho začlenění, nebo aktivizaci jeho motivace a pracovních návyků. Pořád bude v domě s lidmi, kteří žijí jako on či hůře. Jeho společenský status bude v rovnováze….byť bude mít nálepku toho, kdo žije v domě pro sociálně slabé a nepřizpůsobivé a to věru není nic, co by posílilo sebevědomí a zvýšilo perspektivu na trhu práce. Většina z nás má okruh přátel, sousedů a známých, kteří vytváří systém volných vazeb, které generují pracovní příležitosti, obchodní příležitosti, znalostní bázi. Nic z toho nemůže koncentrace sociálně slabých pod jednou střechou v Krásném Březně a časem možná jinde nabídnout. Jediné plus vidím v tom, že bude mít tento proces v rukou město a nikoliv obchodníci s lidskou bídou.

Projekt nedává smysl ani ekonomicky. Jeden malometrážní byt vyjde přibližně na 450 000,- Kč. Tedy výrazně více než jinde v Krásném Březně. Pokud chce město poskytovat bydlení levněji, než je v Ústí obvyklé, bude muset provoz domu dotovat. Už to samotné generuje další napětí, kdy si zákonitě většina řekne, já chodím poctivě do práce, vše si platím a někteří sedí doma, dostávají peníze a mají dotovaný nájem (jinak to nazvat nelze). Je koncepční vykupovat privátní zdemolované domy z peněz daňových poplatníků?

Politici by měli nabízet řešení. TOP 09 ho v předchozím volebním období nabídla. Podmínila výplatu podpory veřejnou službou, což je edukativní. I zvířata v ZOO nedostávají často potravu jen tak. Opice ji najde zabalenou ve vaku ve větvích, aby byla nucena projevit aktivitu, chce-li mít plné břicho. Uvažujeme dle jiných schémat? Jakákoliv práce jako protihodnota financím vyplacených z veřejných prostředků má od určitého okamžiku smysl. Má smysl minimálně pro začlenění mezi pracující. Má smysl pro snížení napětí. Má přínos pro obce, čistotu prostředí a kulturu krajiny. Kdo pracuje nemá roupy….

Okem makroekonomickým je třeba velmi aktivně změnit trendy, které změnit lze. Demografická predikce je neúprosná. Populace v ČR stárne. Mění se poměr ekonomicky aktivních k seniorům. Jednoduše řečeno v budoucnosti bude méně pracujících v poměru ke starobním důchodcům přes z mého pohledu nerealistické posouvání hranice pro odchod do důchodu. ČSÚ a ani nikdo další nepracuje s predikcí vývoje plátců ČSSZ do budoucnosti, ale pouze s ekonomicky aktivními či naopak závislými „dle věku“. Někteří mladí ekonomicky úspěšní manažeři zůstávají bezdětnými singles. Dle mého neplatí, že lidé s dobrým ekonomickým zázemím mají více dětí – spíše naopak. Hodně dětí znamená hodně nákladů, hodně starostí a velké ústupky z návyků a pohodlí.

Ekonomická racionalita funguje i zde. Možná právě proto, přišel druhý demografický přechod v ČR. Porodnost v ČR je pod hranicí prosté reprodukce a nebýt imigrace, tak výrazně vymíráme. Pokud by byla současná minorita majoritou bylo by tomu vzhledem k odlišným rodinným a kulturním zvyklostem spíše naopak.

Samozřejmě, roli může hrát i stimul – větší rodina více prostředků ze sociálního systému, ale to je má spekulace. Zřejmé je, že závislost na sociálním systému je častější tam, kde je to normou u rodičů a příbuzných. Závislí na sociálních dávkách často generují další závislé na systému státní sociální podpory, přes všemožnou snahu státu to změnit.

Pracovat, nebo dlouho spát? Nevím zda je systém pracovně demotivační v tom, že jsou dávky moc vysoké a nebo naopak minimální mzda či obvyklé platy tak nízké. Pravdou a vcelku i racionální úvahou je, proč chodit do práce když se můžu mít stejně dobře i bez toho? Výši platů asi zásadně neovlivníme. Výši dávek ano. Proto, snižme je na opravdu cílené a časově omezené vyplacení a ušetřené mandatorní výdaje použijme na nastartování rozvoje a obnovu infrastruktury.

Můžeme je ponechat i pracujícím, kteří o alokaci svých peněz nejlépe rozhodnou a případně starobním důchodcům, kteří ekonomice přispějí zvýšenou spotřebou. Ušetříme i na transakčních nákladech spojených s výplatou, kontrolou a prokazováním. Buďme odvážní!

Budou volby. Věřím, že zvolení politici budou odvážní stejně jako v předešlém volebním období TOP 09 a nabídnou razantní revizi sociálního systému a zavedou podmínečnost vyplácení sociálních dávek v souladu s ústavou jako tomu je na Slovensku či jinde. Neustále se diskutuje udržitelnost penzijního systému v souvislosti se stárnutím populace. Stejným rizikem je dle mého zvyšující se sociální a rasové napětí, nadužívání systému sociálních dávek a věřím, že budou zvoleni humánní, ale odvážní lidé, kteří pojmenují problém pravým jménem a nebudou podvazovat výkon ekonomiky přerozdělováním od pracujících a odpovědných směrem k programově celoživotně nezaměstnaným. Veřejné prostředky budou investovat do služeb pro všechny občany a infrastruktury státu a nikoliv zvýhodňovat jedny za peníze druhých. Každý včetně mne může padnout na dno, ale měli bychom udělat za pomoci státu maximum proto, aby se měl každý možnost ze dna vyhrabat zase na kopec zejména svým vlastním přičiněním.

Společnost musí nabídnout možnost vydělat si peníze a nikoliv dostat.

Pokud chce být někdo na dně nechť tam je, ale netřeba ho navíc krmit z cizího talíře. Časem plné talíře dojdou.