Dolejš (KSČM): Čtvrt století komunistou

V reformním období z konce 80. let se nabízely i jiné, než kariérní motivy pro vstup do strany. Perestrojka dávala naději překročit normalizační konformismus a bez ideologických tabu svobodně začít hledat odpověď na to, jak se vypořádat s projevy degenerace socialistického ideálu v tehdejším sovětském bloku. A také jak ze zatuchlé státostrany uzavřené krunýřem ideologických stereotypů a šířící místo myšlenek jen nezáživná agitační klišé učinit reálnou a veřejností podporovanou politickou sílu na levici.

Vzpomínka na rok 1989

Rok 1989 nakonec zaskočil nejen tehdejší KSČ ale i celou levici nepřipravenou. S pádem monopolu na pravdu se obnažila nezralost jejích odpovědí na změny, které koncem minulého století přicházely. Tehdy stigmatizovaná levice propásla šanci a hegemonem se stala pravice.

Zatímco se mezi teoretiky reforem skloňovala glasnosť a svobodný dialog, tak na ulicích v lednu 1989 v rámci tzv. Palachova týdne zasáhla tvrdá represe. Ani na uzavřených fórech dialog zrovna nekvetl Když emisar z ÚV KSČ u nás sondoval prognózu samotné strany (Projekt „KSČ 2000“), tak po vyslovení myšlenky zrušit vedoucí úlohu KSČ a zbavit stranu administrativně hospodářských funkcí, zájem ochladl.

Konzervativci zatlačili reformátory a pragmatici se zřejmě opatrně stáhli. Když v únoru 1989 vznikl Dopis vědeckých pracovníků premiéru Adamcovi vyjadřující zklamání z nefungujícího dialogu, dostalo se signatářům jen cejchu vnitřního nepřítele A když jsem jako řadový člen chtěl na schůzi stranické organizace diskutovat o tomto dopisu, dočkal jsme se jen vyšetřování Státní bezpečností. Ale změny už se daly do pohybu...

Když tři týdny před 17. listopadem 1989 v sobotu 28. října rozehnala policie pokojnou manifestaci jako nějakou akci rozvracečů a já shodou okolností skončil na 48 hodin v cele předběžného zadržení na Pankráci,. ani to už na pracovišti nevyvolalo nějaký rozruch.

Doba byla plná zmatků i paradoxů. Např. když předseda komunistické buňky v ústavu položil legitimaci, tak jsem to po něm převzal jako první stranickou funkci v životě. Současně jsem se ale koncem listopadu 1989 stal v ústavu mluvčím revolučního stávkového výboru...Však i na demonstracích před ÚV KSČ a budovou Rudého práva v prosinci 1989 bylo možné potkat řadu komunistů. Mnozí z nich stáli na straně změn, šlo o to jakých.

Prosincový mimořádný sjezd KSČ už otevřel prostor pro adaptaci komunistické strany v nových podmínkách. Distancoval se od stalinských deformací a rozešel se s umělou názorovou jednotou. Omluva komunistů přednesená v televizi Evženem Průšou pak přešla do usnesení mimořádného sjezdu KSČ a stala se i jedním z pilířů identity nové KSČM.

Diferenciace levice v 90. letech

Politika národního porozumění umožnila pokojný průběh změn. Zákon o politických stranách z ledna 1990 uznal komunisty jako legální politickou sílu, ale levice a zejména komunistická levice byla v defenzivě. Reakcí konzervativců na prohru režimu byla ideologie „gorbačovské zrady“ jako dědičky zrady chruščovské, spojená s nechutí k omluvě komuistů jako slabošskému podbízení.

Ponechat nově vzniklou KSČM recidivám minulosti jsem považoval za obrovskou škodu a tak jsem se zapojil do transformace strany. Diferenciační proces, spojený i s odchodem členů, probíhal zvlášť silně do poloviny 90. let. Když v březnu 1990 vznikla KSČM, měla kolem 600 tisíc členů, po pěti letech klesl jejich počet k 200 tisícům.

V otázce názvu strany bylo v říjnu 1991 vyhlášeno referendum, jehož výsledek byl potvrzen na mimořádném sjezdu v únoru 1992 v Nymburce. Ve volbách 1992 ale KSČM kandidovala v rámci volebního sdružení Levý blok. Tehdy byla ještě dominující silou na levici a dosáhla 14,05 % (měli jsme 36 mandátů oproti pouhým 16 mandátům ČSSD).

Šance, že transformovaná KSČM bude hegemonem české levice vyvolala silné tlaky. Právě v té době jsem opustil svoji dosavadní profesní dráhu vědeckého pracovníka a začal pracovat ve straně. Nebyly to jednoduché časy. Program z prosince 1992 se nakonec na jedné straně explicitně distancoval od stalinismu, na druhé straně se přihlásil k obecné vizi socialistické společnosti. KSČM tedy odmítla ztotožnit svou transformaci se sociáldemokratizací a s přijetím kapitalismu jako status quo. Ale současně trvala na omluvě za politiku mocenského monopolu a na tom že „nejsou žádné návraty, jen cesta vpřed“ A s tím se nesmířilo ani postkomunistické, ani ultralevé křídlo.

V roce 1993 byl přijat deklaratorního zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Následně se štípl poslanecký klub KSČM (z 36 poslanců zůstalo jen 10). Jako konkurenční projekt byla Miroslavem Štěpánem obnovena KSČ, která se pokusila přitáhnout ortodoxní křídlo. Výsledkem tohoto konfliktu byl zisk pouhých 22 mandátů v roce 1996 a uvolnění prostoru nalevo postupně sílící ČSSD (ta získala 61 mandátů).

V době kdy jsem se stal místopředsedou, musela KSČM již koexistovat na levici se silnou ČSSD. Strana pod tlakem spíše bránila svoji pozici a stabilitu své struktury. Političtí pragmatici upozadili jak dogmatiky, tak stranické snílky. Ohledy na konzervativnější elektorát a jeho národovecky laděné nálady poněkud omezil prostor pro debatu o nových radikálních myšlenkách. Určité podvázání inovací ovšem neznamená, že KSČM neprošla transformací (rozdíly oproti někdejší státostraně jsou zásadní) a že nemá schopnost oslovovat voliče.

Modernizační výzva v 21. století

Chyby vládnoucí pravice i naší levicové konkurence znamenaly pro transformovanou KSČM šanci vyšvihnout se výše - v roce 2002 také dosáhla KSČM 18,51 % a 41 mandátů. Přesto na větší podíl na odpovědnosti tehdy nedosáhla. Určitým posunem byly až krajské volby v roce 2012 a vznik oranžovo červených koalic v devíti krajích.

Vypořádat se s poměrně silnou KSČM se snaží dvě skupiny. Jedna vychází z fikce nedemokratičnosti a nereformovatelnosti komunistů. To rozbíjí zviditelňování faktu, že strategickou alternativou KSČM se stala demokratická inovace zcela legitimní myšlenky socialismu, spojená s přijetím myšlenky ekonomické a politické plurality. A faktem je, že antikomunistické mobilizační kampaně zabírají stále méně.

Jiné výhrady přichází od nekomunistické levice. Ta tvrdí že KSČM se netransformovala dostatečně a nebo že si na radikální levici jen hraje, Kdysi masová a nyní spíše přestárlá strana žije prý hlavně z nostalgických stereotypů a ve skutečnosti je spíše subjektem konzervativním. Závěr pak zní, že taková KSČM je překážkou jak levicové spolupráce, tak vzniku skutečně radikální levice.

Výhradu nedostatečné transformace lze vyvrátit jako mylnou tím, že v proměnách KSČM z 90. let šlo o to nebýt ani druhou sociální demokracií, ani nějakým stalinistickým monolitem.. A tento cíl byl naplněn. orientací na modernizovanou socialistickou alternativu i na aktuální praktické levicové politiky, bez splynutím s kritizovaným systémem.

Složitější je výhrada, že přestárlá KSČM žije především ze sentimentu k minulým jistotám, že poskytuje jen iluzorní útěchu nespokojeným Skončit jako strana věčného protestu, být spolkem kraválistů a demagogů by omezovalo náš volební i koaliční potenciál. Dnes více jak čtvrtina z 50 tisíc členů KSČM vstoupila do strany po roce 1989 a je tam ne ze sentimentu k historii, ale kvůli budoucnosti. Těmto lidem musíme nabízet nové nosné i radikální myšlenky.

Tribunská role strany k protestním voličům má také svůj význam. Šance na vzestup jsou však v jiném. Otevírat novou perspektivu předpokládá zvládat vysoké nároky na myšlenkový i organizační potenciál, na otevřenost pohybům ve společnosti. Úkolem není transformace KSČM, ale schopnost trvalé modernizace a schopnost kvalitní generační obměny.

Když shrnu svůj určující pocit z celého toho období, tak před 25 lety jsem měl možná představu, že vývoj bude snazší a rychlejší. Myslím však, že neztratil směr a svůj smysl.