Koncem 80. let se vzepjali komunisté k dalšímu pokusu o reformu (tzv. perestrojku). Bohužel je vývoj zaskočil nepřipravené. Perestrojka přinesla i otevření veřejné diskuse a dialog s opozicí (tzv. glasnosť) a vstřícnost k řešení politických práv jako součásti helsinského procesu. S pádem monopolu na pravdu se ale obnažila nezralost odpovědí představitelů režimu na změny, které koncem minulého století přicházely.
U nás povolil režim dosud netolerované opozici v prosinci 1988 při příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Mitterranda veřejnou akci k lidským právům. Nová vláda Ladislava Adamce dávala naději na jasnější reformní kurz (ČSSR dosud patřila v sovětském bloku k zemím, které mělo k perestrojce ostražitý vztah). V tomto duchu se začal připravovat i XVIII. sjezd KSČ.
I uvnitř tehdejší KSČ ožíval dialog. Vítal jsem to o to citlivěji, že právě počátkem roku 1989 jsem byl po dvouleté kandidátské lhůtě přijat do strany. Zatímco se mezi teoretiky reforem skloňovala ekonomická a politická pluralita, tak na ulicích od 16. ledna 1989 v rámci tzv. Palachova týdne zasáhla tvrdá represe.
Bylo to jak studená sprcha. Lidé chodili z Václavského náměstí mokří a naštvaní a kupodivu mezi nimi byli i komunisté. Mnozí si ten represivní zásah přeložili tak, že konzervativci zatlačili reformátory a pragmatici se opatrně stáhli. Zřejmě to byl okamžik, kdy veřejnost ztrácela zbytky důvěry, že je režim schopen se sám vymanit z pasti stagnace do které se dostal. A místo reformy se objevila varianta transformace.
Důsledkem Palachova týdne a obnovy konfrontačního kursu byl mj. Dopis vědeckých pracovníků premiéru Adamcovi, vyjadřující zklamání z nefungujícího dialogu. Když jsem jako čerstvý člen strany chtěl na schůzi stranické organizace (pracoval jsem tehdy v Ústavu prognózování) diskutovat o tomto dopisu, dočkal jsem se jen vyšetřování Státní bezpečností.
Změny se už ale daly do pohybu a takto stigmatizovaná komunistická levice propásla šanci být určující silou dalšího vývoje. Hegemonem změn po listopadu 1989 se nakonec stala pravice. Připomínka Palachova týdne tak pro mne osobně je mementem, že když politici přestanou vnímat realitu, snadno si z lidí udělají nepřítele. Reformovatelnost tehdejšího režimu v rámci perestrojkového konceptu i mimo něj je asi složitější otázka, tehdy ale poprvé od vyhlášení „nového kursu“ veřejně v testu režim viditelně neobstál.
O minulosti se bude diskutovat z různých úhlů a jistě ještě dlouho. Stejně tak o souvislostech oné smutné události z ledna 1969. Jako symbol není událost z ledna 1969 jednorozměrná. Jan Palach byl člověk s levicovými názory a současně kritický k tomu, jak mocensky byl udušen reformní pokus pražského jara 1968. Vzpomínejme na věci minulé s pietou i s nadhledem, promýšlejme věci budoucí s odvahou i s odpovědností, ale už nikdy nenechme dojít věci tak daleko. To je myslím základní memento. A nejen pro levici.
Psali jsme:
autor: kscm.cz
