Vstoupili jsme do Evropské unie v roce v 2004 a slavili. Konečně jsme tam, konečně nás vzali mezi sebe. Po několika málo letech jsme na to ale zapomněli. Už jsme v EU nějaký ten pátek a jezdit po Evropě bez pasu nám připadá normální, příliv evropských peněz nás už moc nenadchne. „Vždyť je stejně někdo rozkrade,“ slyšel jsem mnohokrát.
Zato nám ale vadí evropská byrokracie, a také nám vadí, že si nemůžeme dělat tak úplně co chceme, když nám občas Evropská unie něco „zakáže“. A jak už je v českých zemích od nepaměti zvykem, tak si stěžujeme a čím dál více máme pocit, že vlastně Evropskou unii nepotřebujeme my, ale ona nás. A tento pocit je v nás posilován i některými politiky, kteří se tváří, že jim jde o nás a o naši svobodu, ale ve skutečnosti jim vadí asi zcela jiné věci.
Pokud totiž někdo kritizuje EU jeden den a druhý den pustí na svobodu největší tuneláře a zloděje, tak mám celkem jasno v tom, o koho svodu tady doopravdy běží.
Zamysleme se společně znovu a vraťme se v čase. Po druhé světové válce se v Evropě hledal model, jak zabránit dalším válkám a z množiny znesvářených národů udělat skupinu zemí spolupracujících v míru na společné hospodářské prosperitě. V roce 1951 nastal první průlom, došlo k vytvoření Unie Uhlí a Oceli (ESUO), tzv. Montánní unii podpisem smluv v Paříži.
Ale Evropa chtěla jít dál, a tak byly podepsány v roce 1957 Římské smlouvy o vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tím byla započata epocha Evropské integrace.
Od roku 1967, kdy vstoupila v platnost tzv. Slučovací smlouva, která sloučila orgány EHS, ESUO a Euratomu, hovoříme již o Evropském společenství (ES). A nakonec, tedy alespoň prozatím, vznikla v roce 1993 Evropská Unie (EU), podpisem smluv o Evropské Unii v Maastrichtu. Nejprve jako zastřešení institucí ES bez právní subjektivity.
EU v dnešní podobě už jako právní subjekt vznikla novelizací Maastrichtských smluv v roce 2009 tzv. Lisabonskou smlouvou, díky které bylo plně nahrazeno Evropské společenství Evropskou unií a byly reformovány instituce a rozhodovací procesy uvnitř EU.
Evropská integrace byla na počátku hlavně o prevenci války formou ekonomické spolupráce. V šedesátých letech se hlavním tématem stalo vytvoření společného trhu zboží, práce a služeb. Evropské společenství zrušilo hranice a vytvořilo mnohonárodní pracovní a obchodní trh. Začalo se také uvažovat o společné politice, společné měně a reprezentaci.
Svět se také měnil. Zatímco Evropa obnovila svoji ekonomickou sílu po druhé světové válce, světovým ekonomickým i politickým hegemonem západního světa se staly Spojené státy americké. A bylo evidentní čím dál více, že Evropský rozdrobený trh není schopen konkurovat USA. Pokud se neměla Evropa stát oblastí ekonomické stagnace, tak si musela najít model, ve kterém bude schopná vytvořit větší konkurence schopný trh. A to se Římskými dohodami podařilo.
Koncem osmdesátých let se svět ale opět změnil. Pád komunismu, jakožto konceptu, a s ním i odtržení se od nedemokratických režimů znamenal osvobození východní části Evropy. Zároveň se začali objevovat další významní hráči na globálním trhu. Zejména tzv. asijští tygři a o něco později začala světovému obchodu čím dál více vládnout čínská ekonomika. Svět se opět změnil a Evropa se musela změnit s ním.
Už nestačilo mít jen jedno společné tržiště. Bylo potřeba integrovat a spolupracovat v dalších oblastech, aby si Evropská unie udržela konkurenceschopnost a stabilitu. Evropa a evropské země sdružené v EU šly cestou společné identity, vytvoření společné měny, vytvoření společného prostoru. Schengenská smlouva z roku 1985 odstranila hranice pro pohyb zboží a osob. Amsterodamská smlouva z roku 1997 pak vytvořila společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.
A kam míří Evropská unie dál? Jako nikdy dříve se od „dluhové“ krize v EU mluví o fiskální, politické a bankovní unii. Takzvaná Maastrichtská kritéria omezující národní rozpočtové deficity a stanovující limit pro celkovou zadluženost země vůči HDP se ukázala jako málo účinná. Od krize v roce 2008 splňuje všechna Maastrichtská kriteria jen několik menších zemí tvořících méně než 5% obyvatel Evropské Unie.
Silné fiskální limity mají jistě smysl, pokud budou dobře nastaveny a budou existovat silné nástroje na jejich uplatnění. Měnová unie existuje, ale ne v celém prostoru EU. Právě slabé dodržování Maastrichtských kriterií oslabuje evropskou měnu a může u některých slabších členů vyvolávat těžko řešitelné ekonomické problémy, pokud země nedokáže držet krok s ekonomickou výkonností a rozumným řízením fiskální oblasti.
Bankovní unie je také na pořadu dne. Bankovní krize jasně ukázala, že EU může být ohrožena nejen ze strany špatného řízení státních financí, ale že může být ohrožena ekonomika EU i špatným řízením v rámci bankovního sektoru. Evropa proto hledá model, jak se s tímto problémem vypořádat co nejlépe. Pomůže rozdělení investičních a komerčních aktivit bank? Pomohla by snad silnější regulace celého sektoru, nebo zvýšení konkurence v bankovním sektoru?
Toto všechno jsou otázky které je potřeba si klást společně v Evropské unii a racionálně rozhodovat ve prospěch konkurenceschopné Evropy, která bude a musí hájit blahobyt a národní zájmy všech svých členů. Dnes má Evropská unie více než 500 milionů obyvatel ve 28 členských zemích a další země čekají či se snaží stát se součástí tohoto projektu.
Zkusme být pyšní na to, co jsme dokázali, na to že jsme Evropané, na to že jsme v Evropské unii, na to že spolurozhodujeme o osudu Evropy. Važme si toho, co máme. Možná pak budeme i odpovědněji volit do Evropského parlamentu a možná se budeme více zajímat o to, proč některé věci Evropa dělá jinak, než bychom si někdy představovali.
Filip Drapák, stínový ministr financí za LEV 21
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: NS - LEV 21
