Jedním z klíčových sociálních a ekonomických ukazatelů je míra nezaměstnanosti. Hranice 5% je vnímána jako přirozená – někteří lidé prostě pracovat nechtějí. Překročí-li naopak dlouhodobě hranici 10%, jedná se o vážný problém. Lidé nemají peníze, pokles spotřeby domácností zapříčiní pokles tržeb v sektoru služeb. To ale znamená další propouštění, dál poklesne spotřeba domácností, a tak pořád dokola.
A jak jsme na tom my? V dubnu bylo v ČR podle zveřejněných údajů bez práce téměř 600 tisíc lidí. To by samo o sobě ještě nebyla ta nejhorší zpráva, kdyby byla nezaměstnanost rozdělena rovnoměrně. Ale ona není. Jsou regiony, které mají nezaměstnanost minimální (Praha 3,3%), a naopak kritickou (Ústecký kraj 14%). To vytváří začarovaný kruh – mladí lidé tyto regiony opouštějí, klesá kvalifikace obyvatel, tím pádem nemají zájem investoři…
V takových oblastech je šance těch, kteří pracovat chtějí, dokonce až 123 ku jedné, že seženou pracovní místo. V průměru je přitom v Česku na jedno pracovní místo 17 uchazečů. A to je prakticky poukaz na dlouhodobou nezaměstnanost. Téměř pravidlem přitom je, že z dlouhodobě nezaměstnaného se časem stává nezaměstnatelný. Není tedy přehnaným pesimismem tvrzení, že se lidé víc než kdy jindy v minulých letech začínají obávat bídy.
Stojíme tak na důležité křižovatce, kdyseukazuje, že problémy nepůjdou řešit jednoduchými nástroji. Krize je daleko hlubší a podpora zaměstnanosti tedy musí být (nebo by alespoň měla být) jedním z nejdůležitějších úkolů každé vlády. Podpora zaměstnanosti je úkolem vlád ve všech vyspělých zemích světa, i když se značně rozdílným přístupem. Na pomyslných protipólech je Německo (pravicová vláda CDU) a USA (Demokratická strana, viděno naší optikou „napravo od ČSSD, výrazně nalevo od TOP 09").
Ani v Německu, ani v USA, se však neomezují jenom na účetní škrty a hon za vyrovnaným rozpočtem – tak jak to udělala Nečasova vláda u nás a dostala nás do nejhorší recese v dějinách ČR. V cizině vědí, že pomáhat snižovat nezaměstnanost aktivní politikou je jedna z účinných cest jak překonat důsledky recese. Rozdíl je jen v receptech.
Nejvíce aktivní je přitom paradoxně ve vztahu k politické orientaci vlády v podpoře zaměstnanosti právě Německo, kde se za posledních 12 měsíců se nezaměstnanost zvýšila o pouhých 0,5 %, což je nejméně ze všech zemí vyspělých zemí OECD. Jaké kroky Němci podnikli?
zavedli „kurzarbeit" - zaměstnavatelé splňující zákonné podmínky dostávají dotace na mzdy svých zaměstnanců ve dnech, kdy nepracují, pracovní doba se tak zkrátila o jednu třetinu, zaměstnanci dostávají 60 % mzdy za čas trávený „samostudiem", toto opatření stojí cca. 1,5 miliardy € měsíčně a v červenci bylo dotováno 1,4 miliónů pracovních míst
- došlo ke snížení pojistného
- výrazně byly zvýšeny vládní výdaje na rekvalifikaci či školení
- zkrácení pracovních úvazků bylo zatraktivněno
Rizikem tohoto sympatického přístupu jsou ale vysoké vládní výdaje. Úspěšná bude tato pomoc pouze v případě, že německá ekonomika v brzké budoucnosti překoná krizi - tj. obnoví se poptávka po německých výrobcích. V opačném případě se nepodaří zabránit hromadnému propouštění, kterému se prozatím Německo vyhnulo. Dojde tak pouze k časovému oddálení s obrovskými finančními výdaji. Záchrana pracovních míst touto cestou tedy nepotrvá věčně a stojí spousty peněz.
Jak to dělají v protipólu Německa v USA? Tam se míra nezaměstnanosti za posledních 12 měsíců snížila o zhruba 2 %. Vládní programy na podporu zaměstnanosti, jsou oproti Evropě, velmi malé a pomoc „středolevé“ vlády se zaměřila hlavně na zlepšení finančních podmínek nezaměstnaných. USA mají nejpružnější trh práce na světě a přijímat či propouštět zaměstnance zde není problém. V době krize firmy rychle snižují stavy zaměstnanců a v době růstu rychle přijímají. A úkolem vlády je pomáhat těm, kteří právě práci nemají. Ani to tedy není cesta, která by v Evropě obstála – ochrana zaměstnanců je tady na rozdíl od Ameriky součástí poválečného společenského modelu.
Já osobně bych hledala kompromis mezi těmito postupy. Tedy zatraktivnění zkrácených pracovních úvazků ano, rekvalifikace ano, snížení pojistného ne, kurzarbeit spíše ano, zpružnit pracovní trh hlavně způsoby, které neohrozí dosažené jistoty zaměstnanců. Hledání řešení této situace však nebude jednoduché a vyžaduje otevřenou diskusi - nejen politickou, ale i odbornou. Se zaměstnavateli i s odbory.
Stát by přitom ani na vteřinu neměl zapomínat zajistit důstojné životní podmínky pro nezaměstnané a na to, že sociální zabezpečení lidí bez práce musí zabránit často nevratnému pádu těchto lidí do chudoby.
Nejde jen o „nějaká“ suchá ekonomická čísla a náklady, ale o lidi a kvalitu života. Krize plodí nezaměstnanost, nezaměstnanost frustraci, frustrace roztáčí spirálu násilí a ta zpětně poškozuje ekonomiku. Poslední čísla o české ekonomice však říkají, že tato vláda nedělá proti nezaměstnanost prakticky nic. Německo nebo USA, to jí je jedno, místo vyspělých demokracií kopíruje spíše Kazachstán.
Nám by ale mělo jít o to, kam chceme patřit. Sebelepší makroekonomické údaje nás v kombinaci s narůstajícím násilím v ulicích přiřadí někam, kam v této zemi snad nikdo nechce...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
 modified.jpg&id=15480)
