Stanovisko ochránce si vyžádá určitý čas, neboť je třeba v aktuální situaci, ve které se nacházíme, zodpovědět řadu otázek.
Jsme si vědomi toho, že v Evropě již delší domu probíhají vzrušené soudní i politické debaty o úloze náboženských symbolů ve veřejném prostoru, kterých byla Česká republika dosud, z řady důvodů, ušetřena. Tato doba však patrně končí. Jestliže před veřejností i před orgány veřejné moci ( před veřejných ochráncem práv i před soudy) bylo dosud třeba řešit, zda se v konkrétních případech jedná jen o diskriminaci z důvodů věku, pohlaví, národnosti či etnické příslušnosti, nastává zřejmě doba, kdy bude třeba i u nás – obdobně jako v jiných evropských zemích - posoudit, kdy se jedná o diskriminaci postojů a jednání plynoucí z náboženského vyznání a víry. Při posuzování této problematiky dospěly v některých případech evropské soudy k názoru, že stát v rámci svých funkcí i přes garanci náboženské svobody a respektu k principu neutrality a odmítání jakékoliv diskriminace se nemůže zbavit kulturních a historicky zakořeněných hodnot a postojů, o které se opírá vývoj společnosti na jeho území. Jakkoliv je obecně uznáván princip rovnosti nelze se pro budoucí léta vyhnout otázce, zda lze vůbec křesťanství, židovství a islám v obecné formě v Evropě vůbec srovnávat. Resp., co jsou občané, bez narušení základní společenské soudržnosti, ochotni tolerovat. Rozhodnutí evropských soudů z minulé doby ( ESPL, Francie, Německo) jednak neposkytují vždy zcela jednoznačné odpovědi na kladené otázky, ale zejména pod vlivem aktuálních událostí se mění výklad některých právních norem, který se dosud zdál neměnný.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že nejen naše Listina práv a svobod, ale i jiné zákony zakazují nejen v Česká republice, ale i v Evropské unii jakoukoliv diskriminaci, přímou i nepřímou, a to z jakýchkoliv důvodů. Každou právní normu je však třeba vykládat v souvislosti s ústavním pořádkem vůbec a se zřetelem k hodnotám, které tento pořádek chrání zvlášť. Výklad právních norem, ale stejně tak i činnost státních nebo veřejných institucí včetně církví, musí přispívat k soudržnosti společnosti. Bude třeba posoudit dopad, jaký nošení symbolu, který je jednotlivci vnímán jako nezbytná náboženská povinnost, může mít na ostatní s ohledem na ochranu jejich práv a svobod a na ochranu veřejného pořádku ve společnosti, kde většinová populace je silně nakloněna sekularizovanému způsobu života. Z tohoto hlediska zdá se být zřejmé, že demonstrativní používání některých symbolů by mohlo být s ohledem na řadu okolností zásadně nepřijatelné. Příkladem může být svastika (hákový kříž), který zcela bezpochyby byl a je náboženským symbolem hinduismu a buddhismu.
Právo na používání určitých náboženských symbolů nemůže být proto zcela bezvýjimečné.
Bude třeba zvážit, zda případný zákaz užívání určitého symbolu v určitém místě a čase je možné současně bez dalšího považovat za zásah do náboženské svobody občana která jinak – mimo užívání tohoto určitého symbolu – není dotčena. Je nepochybné, že okázalým požadavkem na používání výrazně odlišujícího symbolu je demonstrována příslušnost ke komunitě, která u nás není většinou společnosti vnímána jako tolerantní a přijatelná z hlediska dobrých mravů např. pokud jde o postavení žen, výchovu dětí, vztah k jiným komunitám nejen náboženským, ale především k onomu pojetí chápání lidských práv, které zde společně jako většinová společnost sdílíme. Z tohoto hlediska je pak třeba zvážit, zda je na místě použití čl. 16, odst. 4 Listiny umožňující některá práva plynoucí ze svobody náboženství a víry omezit z důvodů „…veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých“, když by jinak otázka proč někomu zakazovat zakrývání vlasů byla zcela bezpředmětná……
Nelze totiž přehlédnout, že dalším problémem, který bude třeba v těchto souvislostech posoudit, je otázka předvídatelnosti dalších rozhodnutí o případných dalších stížnostech na diskriminační jednání. Nošení muslimského šátku nejen že není ani v muslimských zemích zcela bezvýjimečnou záležitostí, ale jeho nošení zdaleka není jediným požadavkem, který v souvislosti s vyznáváním tohoto náboženství je na oblečení, především žen, vznášen. Pak ovšem požadavek na nediskriminační nošení muslimského šátku z náboženských důvodů může být považován za odůvodňující a ospravedlňující požadavek na nošené burky či nikábu, tedy oděvu zahalující celý obličej nebo celé tělo. Zde by pak rozpor s platným právním pořádkem byl již zcela zřejmý.
Jakkoliv se zdá, že v moderní demokratické společnosti není asi obecně přijatelné, aby se občané na veřejnosti řídili určitými normami a soukromě pak vyznávali jiné, bude třeba, pokud jde o problematiku náboženských symbolů, posoudit, zda existuje ospravedlnitelný rozdíl mezi soukromím občana a veřejným prostorem, ve kterém jejich užívání může být z určitých důvodů omezeno. Případně zda zřizovatel určité instituce (školy, firmy, případně úřadu) může sám stanovit rozsah jejich užívání.
Zájem nejrůznějších uskupení o podnět, který byl ombudsmanovi doručen, i od těch, které jinak problémy obyčejných lidí, kterým se ochránce snaží pomoci, příliš nezajímají, svědčí o tom, že budeme konfrontování nejen s problémy politickými, ale i problematikou lidských práv způsobem, na který jsem dosud nebyli zvyklí…..
(psáno pro Lidové noviny 4.12.2013)
Psali jsme:
autor: Stanislav Křeček - profil
