Ti totiž sledují logicky i jiné cíle, než co nejstabilnější měnovou politiku s co nejnižší inflací, s co největší ochranou vkladů střadatelů a se slušným měnovým kurzem. Cíle politiků jsou krátkodobější, neboť vycházejí ze čtyřletého, tedy velmi krátkého, volebního mandátu. Proto přílišnou nezávislost centrální banky tak neradi vidí. Vymyká se tím nejen jejich kontrole, ale především sama reguluje množství peněz v ekonomice a tím brání případným krátkodobým, politicky motivovaným zásahům do měnové politiky. Důležité je jistě přesné právní vymezení postavení centrální banky. Stejně důležitá, ne-li důležitější, je ale názorová shoda politiků na nezávislost centrální banky. Stejně důležitá, ne-li ještě důležitější, je také partnerská spolupráce vlády a centrální banky, jako garantů fiskální a měnové politiky. Stejně důležitá, ne-li nejdůležitější, je znalost dlouhodobých záměrů centrální banky v měnové politice pro vytváření stabilního podnikatelského prostředí a pro možnost vytváření dlouhodobějších fiskálních politik vlády.

To všechno stávající zákonná vymezení v ČR zajišťují. Jsem přesvědčen, že dlouhodobá ochrana vkladů občanů je důležitější, než krátkodobé cíle politických elit v čase, daném jim voliči. Proto by měla platit zásada: Občane! Nenech si znehodnotit své úspory tím, že měnovou politiku, prováděnou centrální bankou, svěříš politikům. Jinými slovy: vol jen toho, kdo nechce nezávislost centrální banky omezit.

Máme z minulosti neblahé zkušenosti s tímto politickým tlakem. Připomenu alespoň bojkot některých politiků na zprivatizování státních podílů v komerčních bankách, neboť podle  vyjádření politiků se banky nemohly privatizovat, aby mohly poskytovat úvěry na privatizaci reálné ekonomiky. Tento jev, který jsem v říjnu 1996 nazval bankovním socialismem, posílil, mimo jiné, roli vlády právě na úkor centrální banky v kontrole komerčních bank. Připomenu také fatální selhání politické reprezentace v období tzv. opoziční smlouvy v omezení pravomoci centrální banky v bankovním dohledu, v přidělování a odebírání bankovních licencí. Ještě si neodpustím připomenout další selhání spolupráce fiskální a měnové politiky, protože nízké úrokové sazby, prosazované dlouhodobě politickými elitami, zvýhodňují stát, neboť ten se může levněji zadlužovat, a znevýhodňuje občany a podniky, neboť jejich vklady u bank ztrácejí hodnotu. V součtu negativních případů špatné spolupráce měnové a fiskální politiky nebudu dále pokračovat. Pouze zmíním, že tato negativa měla své národohospodářské nároky.