Jubilant se jich dožívá ve svém švýcarském zátiší, odkud rok co rok vyráží – pokud síly a zdraví dovolí – do rodných západních Čech. V dějinách naší strany i hnutí reprezentuje jednu z nejpozoruhodnějších osobností, které trvale a nesmazatelně zasáhly do její historie.
Karel Hrubý se narodil v Plzni, tradiční sociálně demokratické výspě, 9. prosince 1923. Pohnuté události konce třicátých let let přispěly k tomu, že se nejprve vyučil soustružníkem. Bystrý a zvídavý jinoch však na sebe záhy upozornil svými schopnostmi a od r. 1941 začal studovat učitelský ústav. Svá studia ukončil r. 1945, aby v nich v zápětí pokračoval na filozofické fakultě Karlova vysokého učení, kde se zaměřil na filozofii, sociologii a češtinu. R. 1950 tu obhájil svou rigorózní práci na téma TGM jako literární kritik. Hned po osvobození a historicky třetí obnově české sociální demokracie se politicky angažoval v její studentské zájmové složce. Po absolutoriu se stal středoškolským profesorem; působil na gymnáziích ve Stříbře a Domažlicích a posléze na Pedagogické škole v Plzni.
V r. 1955, po pěti letech pedagogického působení, se stal jednou z bezmocných obětí boje proti tzv. sociáldemokratismu a ve „vyrobeném“ procesu byl na základě křivých obvinění odsouzen na 10 let pro údajnou „protistátní činnost“. Na základě prezidentské amnestie byl propuštěn po 5 letech a „odměněn“ prací brusiče kovů v plzeňském družstvu Mechana. Rok Pražského jara mu umožnil uplatnění původní kvalifikace sociologa v pražském Výzkumném ústavu výrobního družstevnictví; současně se jako člen Masarykova sdružení pro demokratický socialismus osobně podílel na nesnadné třetí obnově naší strany. Srpnové události, které byly dlouhodobým zmarem nadějí na obnovu demokracie a činnosti ČSSD, ho přinutily k odchodu do exilu.
Od září 1968 působil v Basileji, kde se posléze také trvale usadil. Po dvacet let tu působil jako sociolog tehdejšího známého farmaceutického koncernu CIBA-GEIGY. Důkladné existenční zabezpečení mu umožnilo plný vstup do politického života československého exilu; stal se významnou, v dobovém měřítku a ve svém věku mladou posilou exilové strany. Od r. 1972 byl místopředsedou, od r. 1983 do své předsednické volby na XXXIII. heidelberském sjezdu v červnu 1989 jejím generálním tajemníkem.
Blízký spolupracovník Viléma Bernarda a Václava Holuba pokračoval v jejich politické linii a směřování orientovaném na signatářský okruh kolem klíčového dokumentu československého disentu Sto let českého socialismu, zejména na osobnost Rudolfa Battěka. Když se v polistopadovém dění ukázalo, že toto směřování nereprezentuje většinu doma obnovené strany, dospěl po nástupu Miloše Zemana do předsednické funkce k závěru o nutném přezkoumání tohoto názoru. Na XXVII. (prvním bohumínském) sjezdu r. 1995 bylo dovršeno již předtím dohodnuté sjednocení obou stran; exilová strana se tak stala dalším proudem dotvářejícím základ obnovené československé a později české sociální demokracie. Od té doby členové exilové strany působí jako její patnáctý zahraniční region.
V r. 1999 spolu s dalšími členy patnácté stranické krajské organizace přispěl vydatně k úspěšnému završení boje o zachování historického sídla strany – pražského Lidového domu. Tento postoj bytostného socialisty Karla Hrubého byl završením jeho dlouholeté mnohostranné činnosti, započaté ještě na konci šedesátých let minulého století.
Jubilantova rozsáhlá publikační činnost objímá hned několik odborných témat. Patří sem jeho husitologické studie, soustřeďující se na období 1429-1434, osobnosti TGM a profesora Emanuela Rádla, v mnohém Hrubého předchůdce v řadách ČSSD, i bojovné polemiky s radikálním marxismem. V řadách Československé společnosti pro vědu a umění, střechové organizaci československého exilu, působil po několik let jako redaktor její revue Proměny. Mimoto byl hlavním editorem bilancujícího sborníku Léta mimo domov. K historii Československé sociální demokracie v exilu (1996), kterým ČSSD předložil jakousi bilanci desetiletí trvající práce nejen své, ale i svých druhů. Na počátku nového tisíciletí se stal zakládajícím aktivním členem odborné historické komise ČSSD.
Bohatá a v nesnadných podmínkách vykonávaná jubilantova činnost byla odměněna v roce 125. výročí vzniku strany prestižní pamětní plaketou Josefa Boleslava Pecky-Strahovského, udělením čestného občanství rodného města Plzně (1995) a řádem T. G. Masaryka II. Stupně (1996) a v roce 125. výročí vzniku strany prestižní pamětní plaketou Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (2003). Bilance plodného Hrubého života, k níž rychle se blížící den jeho životního jubilea vybízí, je pozoruhodná a oprávněnou úctu budící. Přání zdraví a životní svěžesti tomuto dělnému muži je sdíleno nejen významnou částí českých sociálních demokratů, ale i české vědní komunity krajanské i domácí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
