Malínský (ČSSD): Pro obranu republiky I.

Letos v září uplyne 75 let od jedinečného vzmachu národního a demokratického étosu českého, slovenského, rusínského, maďarského, polského, židovského a zčásti i německého lidu bránícího Masarykovu a Benešovu demokratickou první Československou republiku. Zcela zapomenuta je přitom skutečnost, že r. 1938 byl také rokem monumentálně pojatých oslav 60. výročí založení tehdy druhé nejstarší české politické strany (byla o 4 roky mladší než historická předchůdkyně tehdejšího Národního sjednocení mladočeská Národní strana svobodomyslná, tj. liberální). Dálo se tak nepochybně ve srozumění s Edvardem Benešem a s ohledem na dlouhodobě připravovaný neméně monumentální X. všesokolský slet Československé obce sokolské. Československá demokratická veřejnost si totiž v protikladu k veřejnému mínění západních demokracií až pronikavě uvědomovala vzestup moci států rodící se Osy a z toho plynoucí smrtelné ohrožení demokracie nejen československé, ale i globální, světové.

„S těžkým srdcem se loučíme s T. G. Masarykem. Děkujeme mu za všechno, co dal všem národům tohoto státu a tomuto státu. Děkujeme mu také za to, že nám dal v Edvardu Benešovi svého pokračovatele, který je naplněn jeho ideami, věrně je opatruje a v jeho duchu pokračuje. Děkujeme mu také za to, že miloval věc dělnictva, že nad ním držel ochrannou ruku a vždycky se k dělnictvu hlásil. V čestné knize socialismu bude jméno Masaryk zářit příštím pokolením jako nádherný symbol opravdového lidství, fanatické lásky k pravdě, hrdinné odvahy k činu a lásky k slabým a utiskovaným.“ Ludwig Czech, Dni žalu, Praha 1937

„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Edvard Beneš v závěru smutečního projevu 21. září 1937

Mohlo-li se r. 1933 při Hitlerově nenadálém nástupu k moci zdát, že se bude jednat o efemérní režim, který nebude s to naplnit demagogické sliby, jež mu v osudovém volebním tříletí německé výmarské republiky vynesly výsledky, které ho posléze katapultovaly do říšskokancléřského křesla, pak rychle za sebou následující události počínaje tzv. nocí dlouhých nožů (1934), nezdařeným nacistickým pučem v Rakousku (1934), protižidovskými rasistickými norimberskými zákony (1935), italskou intervencí v Habeši (1935), jednostranným obsazením Porúří (1936), občanskou válkou ve Španělsku (1936-1939), japonským přepadem Číny (1937) pokračuje a otevřenými hrozbami zbytku Evropy konče tato unáhlená očekávání postupně korigovaly. Vůbec celé meziválečné období bylo, jak doložil ve svém dopise Karlu Čapkovi z listopadu 1938 Edvard Beneš, stále probíhajícím bojem o udržení meziválečného versailleského uspořádání Evropy a tím i národních států vzniklých v severojižně pojaté střední Evropě mezi Ruskem a Německem.

Západní demokracie, zakrvácené nesčíslnými oběťmi z první světové války, byly prosyceny nesoudným pacifismem, významným vlivem nacistické propagandy ovládající některé (zvláště francouzské) listy a převládající náladou až sebevražedného appeasementu, jehož nositeli byla rozhodná, v kritické době osmatřicátého roku jasně většinová část nejen jejich politické komunity, ale i veřejného mínění. Iluzorní přesvědčení, že vyklizením střední a jihovýchodní Evropy ve prospěch zejména Berlína zachrání svá zámořská koloniální impéria a doslova nasměrují rychle sílící nacistickou wehrmacht proti stalinské Moskvě, zdánlivě zcela rozvrácené vlnou politických moskevských procesů, aby vzápětí prostředkováním míru dosáhly pokud možno konce nenáviděného sovětskoruského bolševického stalinského režimu, bylo jejich osudovým dějinným zkratem, který se posléze vymstil jim samotným. Pominout v této souvislosti nelze ani následky slábnoucí velké hospodářské krize třicátých let; zdánlivě úspěšné recepty Říma a Berlína byly pro tuto část tehdejších západoevropských elit působivým návodem na zvládání a až úplné potlačení pro jejich zájmy a existenci až smrtelně hrozivých levých sociálních turbulencí.

Prozíravá zahraniční politika Prahy, reprezentovaná Edvardem Benešem, ale doposledka i rychle stárnoucím Masarykem, si tato nebezpečí plně uvědomovala. Kožlanský rodák varoval před hrozící válkou poprvé ještě před Hitlerovým nástupem k moci v r. 1932. Vývojově prosazoval – a také prosadil – zvýšení výdajů na zbrojení (obranu) v širokém kontextu; netýkalo se jen zbraní a velkorysé výstavby pohraničních opevnění, jejichž zbytky se staly významnou částí našeho kulturního dědictví, ale i výroby uniforem, plynových masek, branné výchovy, která významně zasáhla do všedního života veškeré československé populace. Opominout nelze ani s tím bezprostředně související významnou industrializaci Slovenska (v Pováží vznikly záložní zbrojařské továrny, pod Tatrami postavila svůj filiální závod ve Svitu Baťova firma apod.). Důležitými změnami prošla také armáda a zpravodajská služba hlavního (generálního) štábu. Do jejího čela byl postaven zborovský hrdina armádní generál Ludvík Krejčí, vedením zpravodajské služby byl pověřen kontroverzní, ambiciózní, ale současně zpravodajsky mimořádně nadaný a tvořivý další legionář, tehdy podplukovník generálního štábu František Moravec. Tyto kroky byly podporovány jak Malypetrovými, tak Hodžovými vládami; jejich hlavní oporou byl demokratický socialistický blok, jehož byl Beneš, současně místopředseda ČSNS (Československé národně socialistické strany) přední osobností; vedoucí silou pak hamplovská ČSSDSD (Československá sociálně demokratická strana dělnická). Nepřímým, ale jednoznačným potvrzením souhlasu obyvatelstva s Benešovým úsilím se staly výsledky parlamentních voleb r. 1935. Pocit uspokojení byl však v demokraticky cítící veřejnosti kalen nástupem Henleinovy sudetské strany českých Němců a lavírováním Hlinkovy luďácké strany; již tehdy byly vědomým jádrem budoucí Hitlerovy mnichovanské páté kolony.

Tento kurz dále zesílil po dramatické Benešově prezidentské volbě v prosinci 1935. Prezidentovy cesty prakticky po celé republice, vyjednávání s aktivistickými demokratickými německými stranami, která vyvrcholila podpisem dohody z 18. února 1937, a posléze masivní zahájení výstavby pohraničních opevnění od r. 1936 byly jednou stránkou neutuchajících aktivit Prahy. V zahraniční politice to bylo maximální úsilí o aktivizaci Malé Dohody a ještě r. 1935 – v koordinaci s Francií – podepsání spojenecké smlouvy s Moskvou. Profilaci naší demokratické republiky v tomto směru dokreslila skutečnost, že se stala útočištěm zprvu (od r. 1933) německého a poté i rakouského (od r. 1934) převážně demokratického disentu. Rozhodující pro úspěšnost či neúspěšnost snah, podniknutých Benešem a jeho početnými spolupracovníky, však byla funkčnost a akceschopnost nadnárodního systému kolektivní bezpečnosti. Od r. 1936 se do tábora obránců republiky jednoznačně vrací – a od svého kominternovského „sociálfašizujícího“ negativismu z přelomu dvacátých a třicátých let nadlouho odvrací – i KSČ; rozhodující zlomovou úlohu tu sehrál její VII. sjezd r. 1936.

Za Hradem rovněž stála rozhodná většina demokratické inteligence vědecké i umělecké. V živé paměti zůstala např. bojovná představení Voskovcova a Werichova Osvobozeného divadla nebo nezapomenutelné voicebandy D 38 Emila Františka Buriana. Ve stejné době píše Karel Čapek svou PRVNÍ PARTU, VÁLKU S MLOKY a jedinečná dramata BÍLÁ NEMOC a MATKA. Do boje burcuje i kinematografie hraného filmu: velkofilm ZBOROV, zdařilé ztvárnění vynikajícího dramatu Františka Langra JÍZDNÍ HLÍDKA či hřmící patos hry-filmu Osvobozených SVĚT PATŘÍ NÁM a bojovný závěr nedoceňovaného Fričova a Žákova filmu ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVORA nejsou zdaleka úplným výčtem těchto jedinečných snah našich předních tvůrců třicátých let. Mimoto vzniká celá řada pozoruhodných básnických výtvorů; jejich spontánní pružinou se mj. stává Masarykův skon na konci léta 1937. Bojovnou atmosféru této doby jímavě dokresluje během jara a léta 1938 natáčený a až r. 1939 v New Yorku uvedený americký dokumentární film KRIZE.

Jedinečný Masarykův a Benešův stát, který nebyl prost i napadnutelných míst, prezentuje v rozhodné chvíli své převládající určující silné stránky: funkční demokracii, pozoruhodnou politickou i kulturní vyspělost svého obyvatelstva už nejen v Česku, ale i na Slovensku; zmínit je nutné i jeho zbrojní průmysl (s řadou invenčních patentů a účinných nových zbraní) a výtečně cvičenou a připravovanou armádu. Vojenskou zdatnost a nezdolnou statečnost prokázaly i stovky československých interbrigadistů na frontách španělské občanské války (v rozporu s režimní předlistopadovou komunistickou propagandou dnes víme, že zdaleka ne všichni byli komunisty; nechyběli tu ani sociální demokraté).

Bohužel nezahálela ani druhá strana. Za tichého přihlížení Paříže, Londýna, ale v mnohém i Rooseveltova Washingtonu, který nemohl nebrat ohledy na stále převládající izolacionismus, vydatně živený opozičními republikány a v zahraničí i tehdejším americkým londýnským ambasadorem Josephem Kennedym (po první světové válce smetl i prezidenta Wilsona a předurčil tak limity v činnosti i možnostech předchůdkyně OSN Společnosti národů), Hitler mohl připravit a v zimě 1938 nerušeně i uskutečnit okupaci korporativistického Rakouska ve chvíli, kdy se spolkový kancléř Schuschnigg odhodlal k vyhlášení referenda o možném připojení podunajské alpské republiky k nacistickému sousedovi. Intervence, která se neobešla bez pro německou wehrmacht trapných detailů (část německých ozbrojených vozidel byla nepojízdná a do Vídně dorazila na železničních vagónech), proběhla v řádu hodin. Německé veřejné mínění, dlouho skeptické k výbojným plánům muže s nezaměnitelným knírkem, začalo propadat sebevražednému nekritickému bezuzdnému nadšení.

Jakkoliv se však situace demokracie na evropském kontinentu povážlivě zhoršila, stále nebylo nic rozhodnuto. Důraz a nedvojsmyslně projevená vůle západních demokracií, posílených o Moskvu, mohly Osu, ale i pravicově autoritativní (totalitní) státy cordonu sanitaire stále zastavit. Zcela jist – v rozporu s pouťově vychloubačnou goebbelsovskou propagandou – si nemohl být Hitler ani svou zemí. Oprávněné pochyby o zdaru pověstného Drang nach Osten (měl jím být ale i Drang nach Westen provázený varovnou hrozbou současného boje na dvou frontách) panovaly i v nezanedbatelné části německé generality.

Osudový rok 1938 tedy zastihl československý středoevropský ostrov svobody všestranně připravený a odhodlaný k boji na život a na smrt.

Rok 1938 byl také – jak již bylo uvedeno – rokem šedesátého výročí vzniku Československé sociálně demokratické strany dělnické, jedné z nejstarších globálních moderních socialistických stran a tehdejší klíčové členky Socialistické dělnické internacionály. Strany, která byla spolehlivou součástí Hradu, tj. sil plně a bezvýhradně podporujících prezidenta Edvarda Beneše.