Malínský (ČSSD): Pro obranu republiky II. - Místo a čas | ParlamentniListy.cz

„S těžkým srdcem se loučíme s T. G. Masarykem. Děkujeme mu za všechno, co dal všem národům tohoto státu a tomuto státu. Děkujeme mu také za to, že nám dal v Edvardu Benešovi svého pokračovatele, který je naplněn jeho ideami, věrně je opatruje a v jeho duchu pokračuje. Děkujeme mu také za to, že miloval věc dělnictva, že nad ním držel ochrannou ruku a vždycky se k dělnictvu hlásil. V čestné knize socialismu bude jméno Masaryk zářit příštím pokolením jako nádherný symbol opravdového lidství, fanatické lásky k pravdě, hrdinné odvahy k činu a lásky k slabým a utiskovaným.“ Ludwig Czech, Dni žalu, Praha 1937

„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Edvard Beneš v závěru smutečního projevu 21. září 1937.

Zatímco ve dvacátých letech minulého století, v nichž vznikaly moderní programy meziválečné éry členských stran Socialistické (dobově dělnické) internacionály, se mnohým demokratickým socialistům politika vnitřní i zahraniční hamplovské ČSSDSD zdála až příliš šedivá, neúspěšná, postrádající opojný lesk a kontinuitu předválečného revolučního nadšení, v druhé polovině tohoto krátkého mírového období se dosavadní hodnocení soudruhů z československé sociálně demokratické internacionály (od r. 1928) změnilo v pravý opak. Rudý prapor, který se stal součástí oficiální tváře první Československé republiky, zrod sebevražedné kominternovské strategie třída proti třídě, který proměnil větší část jejích členských sekcí – v lepším případě – v nerudné izolované podivínské sekty, stojící na pokraji veřejného dění, i nástup fašismu už nejen v Itálii, ale v různých odstínech a koncentracích také v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rakousku donutil většinu členských stran SDI k radikální proměně dosavadních názorů. Českoslovenští sociální demokraté, sdružující české, rusínské, slovenské, polské a maďarské socialisty pod jednou střechou Lidového domu, jako vlivná vládní strana, která byla s to smíchovským sjezdem dosáhnout sjednocení hnutí v celočeskoslovenském měřítku a poskytovat účinnou praktickou pomoc exilovým vedením bratrských stran, naopak pronikavě pozvedla i atraktivnost jediné středoevropské demokracie.

Slova obdivu a nepředstíraného uznání z úst zahraničních účastníků na XVII. (1933) a XVIII.(1937) sjezdu, doprovázená i přísliby účinné mezinárodní solidarity v rodící se konfrontaci první Československé republiky s hitlerovským Německem, dramaticky zvyšovala odpovědnost země i strany v boji o uchování nejen československé, ale i evropské demokracie. Přechodné a velmi podmínečné tání ve vztazích mezi SDI a KI, které vyvrcholilo podpisem československo-sovětské smlouvy r. 1935, tuto odpovědnost Lidového domu jen dále zvýšilo. A povzbuzovalo hamplovské vedení k maximálnímu využití vývojově sílícího potenciálu deseti- a statisíců, jímž disponovalo, k uspořádání monumentální akce, která by předešla připravovanou IV. Dělnickou olympiádu, jež měla proběhnout v r.1940 anaplnila by potřebu důstojných oslav, zřejmě ne zcela dotaženou o 10 let dříve při desetiletí republiky.

Vedení strany soustředilo na tento v dosavadních dějinách hnutí i strany nejzávažnější úkol nejlepší síly. Slavnostní výbor, hlavní organizační centrum a mozek tohoto hamplovského sociálně demokratického vzepětí, tvořil kvartet František Veselý (předseda, umučen nacisty), Jan Aleš (umučen nacisty)a Marie Patočková (místopředsedové) a Oldřich Eduard Berger (jednatel, po válce blízký Laušmanův spolupracovník na ministerstvu průmyslu a obchodu).

Na tento užší výbor navazovala řada specializovaných komisí. V čele finanční stál Jaroslav Metál; propagační předsedal Oldřich Eduard Berger, zatímco ubytovací byla svěřena Janu Fárovi (umučen nacisty). Redakční subkomisi, pověřenou PR (stykem s tiskem a rozhlasem), řídil Josef Bělina (jeden ze zakladatelů poúnorové exilové strany); dopravní komise podléhala ing. Ctiradu Fialovi, stravovací Josefu Kufnerovi a uměleckoscénická ing. Karlu Lörschovi. Cizineckou (zahraniční) komisi měl na starosti Jiří Sedmík (ruský legionář, významný činitel Dělnické akademie, osobní tajemník Edvarda Beneše, účastník druhého odboje, oběť nacistické perzekuce), komisi pro péči o děti Marie Patočková a pořadatelská komise byla svěřena Josefu Havelkovi. Tento strohý výčet uzavírají František Kraus (předseda zábavní komise starající se o vyžití účastníků slavností), komise umělecké režie hlavního průvodu (režisér Národního divadla Vojta Novák, profesor a ředitel Státní grafické školy Ladislav Sutnar /účastník druhého odboje a protikomunistického hnutí odporu/, Josef Trojan a O. E. Berger). Vedoucím kanceláře slavnostního výboru zřejmě v Lidovém domě byl Josef Žalský, vedoucím kanceláře návštěvnicky zvlášť frekventovaného dopravního odboru-komise se stal Vilém Peuker. Technické zabezpečení slavností vykonávali Jindřich Knebort, Václav Škoda a Karel Motlík (kancelář ubytovacího odboru), ing. arch. Jaroslav Kříž (architektonické výzdoby a návrhy), Antonín Pokorný (zodpovídal za telefonní a rozhlasová zařízení), ing. E. S. Hokeš a Josef Trojan (rozhlasové scény, zřejmě reportáže - JM), prof.. Ladislav Sutnar (výtvarné a plakátové práce), ing. Karel Lörsch (kino(filmo)propagace), Hubert Navrátil (kurátor-pořadatel historické výstavy) a Karel Fischer (zodpovídal za koordinaci návštěv divadelních představení a paralelně na více místech probíhající jubilejní besedy). Povšimněme si: je to dlouhá, byť opět neúplná řada jmen nepochybně významných, ale alespoň kostru jejich životních osudů známe jen u některých z nich. …

Pro účastníky jubilejních slavností byl připraven sborníček-průvodce redigovaný Bergerem s výmluvným lakonickým názvem Program slavností a průvodce dělnickou Prahou. V úvodu pořadatelé zdůrazňují, že příprava slavností byla věcí tisíců funkcionářů a desítek tisíců řadových členů československého sociálně demokratického hnutí a dodávají: „Všichni pracovali s vědomím, že naše velkolepá manifestace sociálně demokratického hnutí není jen projevem politického směru, stranou representovaného, nýbrž vyjádřením idey socialismu a víry v budoucnost.“ Uvědomovali si rovněž., že osudy ČSSDSD jsou součástí tradic československé demokracie a prvorepublikové demokratické obnovené novodobé státnosti. Nikoliv náhodou, psali pořadatelé i jménem vedení strany, splývají s rychle se blížícím dvacetiletím republiky. Dělo se tak v souladu „se stěžejními zásadami našeho presidenta, velkého učitele a přítele pracujícího lidu – Tomáše G. Masaryka“. Slavnosti byly také zasvěceny „boji za nový společenský řád“ pod hlavním heslem „Dělníci Republice – Republika dělníkům“. Předpokládala se – a také se dostavila – mimořádně početná zahraniční účast.

Každý z účastníků slavností měl možnost buď pro sebe, nebo pro nejbližší knihovničku místní politické organizace, odbočky Dělnické akademie či mládežnické nebo ženské organizace a základní organizace odborové nebo dělnické tělocvičné jednoty pořídit populární nástin historie strany Rudý prapor zavlaje z pera šéfredaktora PRÁVA LIDU Josefa Stivína, materiály pro přednášky k šedesátiletí ČSSDSD a dvacetiletí republiky, které vydal ústřední sekretariát strany, a velkolepé reprezentační knihy Almanach k 60. výročí československé sociálně demokratické strany dělnické, zahrnující vylíčení doposud vykonané politické, hospodářské, sociální a kulturní práce strany redigovaný tiskovou subkomisí slavnostního výboru a rozsáhlou knihu Františka Soukupa REVOLUCE PRÁCE. Dějinný vývoj socialismu a československé sociálně demokratické strany dělnické. (Pro bližší pochopení významu, který byl Soukupově knize přikládán, ocitujme následující doporučení pořadatelů: „Kniha dr. Soukupa je také naplněna dokumenty z celého světového mezinárodního hnutí socialistického a je dokladem toho, jakou hodnotou i pro naši republiku jsou právě také všechny tyto její jedinečné styky světové, jakých dnes nemá a nemůže míti žádná jiná strana v našem národě. Kniha dr. Soukupa, jednoho dnes z nejstarších průkopníků a pracovníků strany, jehož život sám jest již skoro po celých padesát let naplněn jejími boji – tato kniha jistě splní své poslání trvalé, aby se stala zdrojem poučení, ale i povzbuzení zejména vší naší generace mladší, jež postupně přejímá práci i odpovědnost generace odcházející. Není proto zajisté třeba prokazovati, jak je nezbytné, aby se tato kniha stala a zůstala zřídlem nové víry a nových nadějí všech, kdož v socialismu vidí smysl a poslání svého celého života a aby současně byla také zařaděna do všech knihoven všech našich organisací a korporací politických i odborových, jakož i do všech knihoven veřejných.“)

Tento obsáhlý ne balíček, ale balík inspirativních publikací dále doplňovaly sborník sborových recitací Hurá do práce 1938, uspořádaný Josefem Trojanem a Františkem Krausem, a Slavnostní pochod strany TŘI BARVY na slova nositele Nobelovy ceny za literaturu 37letého Jaroslava Seiferta, v té době kulturního redaktora PRÁVA LIDU. Pro propagaci v zahraničí bylo vydáno zvláštní číslo PRAGER FREMDENZEITUNG v německé, anglické, francouzské a české jazykové mutaci.

I na to reagovali pořadatelé, uvádějíce: „Pro československý pracující lid … to je také bezpečná cesta k vítězství nad protivenstvím doby a k dalšímu upevnění vnitřní i vnější autority a bezpečnosti státu.“ Výčet byť i jen pomyslných „horních“ organizátorů jubilejních slavností dále vypovídá i o závažnosti, velkorysosti i o monumentálnosti záměru, který pojalo – a k finální realizaci dovedlo – Hamplovo vedení ČSSDSD.

Nepřímo, ale o to účinněji, se tu projevila síla stranických bank hospodářského zázemí strany a sociálně demokratického hnutí v ČSR té doby, které slavnosti v převážné míře financovaly.