Pochod s náznakem pogromu v Českých Budějovicích je dalším varovným signálem, že se v této zemi děje něco velmi špatného. Vlna rasové nesnášenlivosti zalila po severních Čechách další region. A je potřeba o tom intenzivně mluvit, bez ohledu na turbulentní politické události. Nejde totiž o žádné místní potíže, jsme svědky radikalizace české společnosti napříč regiony, na niž upozorňují i odborníci.

 

Během působení pravicových vlád se v negativním smyslu zúročilo dlouhodobé budování sociálně vyloučených lokalit: ačkoli odborníci léta varovali před sestěhováváním chudých lidí, převážně Romů, většina politiků zůstala hluchá. Pokud se ghetta ponechají svému vlastnímu vývoji, je život v nich peklo a žití v jejich bezprostřední blízkosti taktéž. Charakterizuje je vysoká kriminalita, koncentrace drog, hracích automatů a lichvy vyšší než jinde. Jenže policie se těmto místům obvykle vyhýbá obloukem. Přitom zdaleka ne všichni obyvatelé ghetta páchají trestnou činnost, naopak bývají častými oběťmi.

 

Boj se sociálním vyloučením však nesmí zůstat jen na bedrech obcí, stát musí pomáhat financemi a institucionálním rámcem. Zde vidím další selhání Nečasovy vlády. Jedinou centrální institucí je Agentura pro sociální začleňování, jejíž práci považuji za nesmírně užitečnou. Agentura je ale nedostatečně personálně zabezpečená, potýká se s velmi omezenými finančními prostředky. Vláda dokonce ani nebyla schopna přijmout již vypracovaný zákon o jejím fungování, integrační politika prakticky neexistuje!

 

Šanci situaci zlepšit nabízely evropské fondy. Jenomže část určená na integraci byla převážně použita na nesmyslné projekty nebo se nevyčerpala vůbec. Na systematickou práci s lidmi ve vyloučených komunitách se dostalo mnohem méně peněz, než bylo potřeba.

 

Ukázat prstem na Romy jako původce zla je jednoduché

 

Vše výše zmíněné má za následek nebezpečné a alarmující napětí ve společnosti a její radikalizaci. Lidé „z majority“, kteří se sociálně vyloučenými sdílejí život v těch nejdeprivovanějších českých regionech a sami jsou stále chudší, mají sklon hledat jasné viníky. V centru Prahy je také vysoká kriminalita, drogy všudypřítomné, a kdo si nehlídá peněženku, snadno o ni přijde – jenomže pachatelé mají převážně světlou barvu pleti, a tak kolektivního viníka Pražané nemají. Romové jsou ale jasně identifikovatelní. Pokud páchá kriminalitu někdo z jejich komunity, za anonymní většinu se neschová. A tak je pro frustrovanou majoritu velmi jednoduché ukázat prstem na Romy jako na původce všeho zla.

 

Města, ve kterých v posledních letech propukly protiromské nepokoje, mají přitom jedno společné: odborníci tam často i několik let na rostoucí problém upozorňovali, nicméně představitelé měst se jejich doporučeními neřídili. I na regionální úrovni tak máme co napravovat. Jediným receptem na boj proti sociálnímu vyloučení je dlouhodobá a systematická integrační práce s vyloučenými komunitami zahrnující sociální práci, vzdělávání dětí i dospělých, politiku bydlení, tvorbu pracovních míst a v neposlední řadě úzkou spolupráci s policií. Není to jednoduché. Příklady řady měst ale dokazují, že tato cesta funguje, jenže o nich se bohužel v médiích nedočteme. Slušní politici a političky a známé osobnosti by se měli spojit a jasně říci, že je nepřijatelné, aby se paušalizovalo, aby se všichni Romové strkali do jednoho pytle. Znamená to ovšem hovořit o reálných řešeních spočívajících v dlouhodobé práci a systémové podpoře obcí, nikoli o těch nebezpečně populistických, která se zdají jednoduchá.