Novotný: Otázky, které by si měla položit ČSSD, když uvažuje o podpoře Rusnokovy vlády

V tomto článku si nečiním nárok dát autoritativní odpověď na otázku, zda má ČSSD vládu Jiřího Rusnoka podpořit. Spíše se zamýšlím nad životně důležitými otázkami, které by si měla naše strana v této mezní situaci položit. Z různých stranických fór, na kterých se téma podpory Rusnokově vládě diskutuje, mám nepříjemný dojem, že mnoho těchto otázek zůstává opomenuto, nebo se jim protagonisté diskuse záměrně vyhýbají.

Strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ versus strategie předčasných voleb

Podpora Rusnokově vládě se nejčastěji zdůvodňuje potřebou zabránit návratu vlády pravicové koalice, zkrátka volme strategii „lepší Rusnok než Kalousek“. Je třeba přiznat, že takto si zdůvodňuje podporu Rusnokově vládě mnoho občanů a rozhodně mnoho voličů ČSSD. Rozumím tomu. Po katastrofální sedmileté vládě pravice v zemi v režii démona Kalouska, každá nová vláda, která ji nahradí, i kdyby jí předsedal kačer Donald, bude většinou občanů vnímána jako dar z nebes. Přesto odmítám přijmout bez hlubšího analytického pohledu argument, že jde o optimální strategii, kterou by měla při řešení současné vládní krize ČSSD primárně sledovat. Nejsem přesvědčen, že by jí měla bezmyšlenkovitě (!) přijmout nejstarší, nezkušenější a dlouhodobě nejsilnější česká politická strana s ambicí převzít v dohledné době politickou moc v zemi. Považuji to, mírně řečeno, za nedůstojné, za výraz malého sebevědomí nebo nedostatku politické představivosti.

Strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ není původní strategií ČSSD jak řešit stávající vládní krizi. Původní strategií ČSSD je úsilí dospět co nejrychleji ústavními kroky k předčasným volbám a to ze tří podstatných důvodů: 1) Jde o nejčistší ústavní řešení současné vládní krize. 2) Vychází vstříc potřebě co nejrychleji ustavit legitimní vládu, která by mohla začít komplexně a systémově řešit nahromaděné problémy v zemi způsobené politikou předchozích vlád. 3) V současné době nelze promeškat mimořádnou příležitost dosáhnout vysokého volebního vítězství ČSSD slibující ustavení takové vlády, která by umožňovala nejdůslednější realizaci sociálně demokratického a levicového vládního programu v naší polistopadové historii. V strategii předčasných voleb je tedy rovněž zakomponována snaha zabránit návratu pravicové vlády, ale způsobem, který důsledně zohledňuje ústavně právní a demokratické hledisko, zájmy země a zároveň zájmy sociální demokracie a levice na co nejrychlejší politické změně v zemi.

Naproti tomu strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ je od počátku řešení vládní krize strategií Miloše Zemana a SPOZ. Strategií, která je ČSSD vnucována. Miloš Zeman nepověřil Jiřího Rusnoka ustavením vlády, která by tu měla vládnout pouze do předčasných voleb. To by musel způsob jejího ustavení a hledání podpory pro ni vypadat zcela jinak. Prezident sleduje od samého počátku ustavení své (Rusnokovy) vlády, která tu bude vládnout do řádných voleb v květnu 2014. Jakkoli rétoricky alespoň občas zpočátku připouštěl, že může jít o vládu pouze přechodnou do předčasných podzimních voleb, ve skutečnosti tak nekonal a nekoná.

Pokud by prezidentovi šlo primárně o předčasné volby, věnoval by mnohem větší úsilí, aby s parlamentními stranami dospěl k dohodě na jejich konání. Jistě při jednáních s ODS, TOP 09 musel velmi brzy zjistit, že se jen stěží najde ústavní většina pro (sebe)rozpuštění sněmovny a vyhlášení předčasných voleb. Prezident se ale zjevně tyto strany příliš přesvědčovat nepokoušel a víceméně v tom nechal samotnou sociální demokracii. Ústavní většinová dohoda (120 poslanců) na rozpuštění sněmovny není ovšem jediný ústavní způsob, jak je možné k předčasným volbám dospět a vždy velmi důvtipný Miloš Zeman to musí vědět. Ve vyjednávání bylo rovněž možné zvolit strategii rychlého trojího neodhlasování důvěry vládě. Na podporu této strategie mohl prezident lehce získat hlasy poslanců ČSSD, KSČM a Věcí veřejných a nutné bylo přesvědčit pouze LIDEM, tento nejslabší článek bývalé vládní koalice, anebo některé nezařazené poslance. Ale ani touto, jistě snazší, cestou se prezident k dosažení dohody na předčasných volbách nevydal. Namísto toho, aby zintenzivnil úsilí přesvědčit stranu LIDEM, aby se připojila k úsilí opozice dospět k předčasným volbám, rozhodl se přesvědčovat všechny strany, včetně LIDEM, o potřebě dát podporu Rusnokově vládě, která by tu vládla až do řádných voleb.

Předčasné volby – strategie ČSSD stále ve hře

Samozřejmě, beru v úvahu, že ČSSD se svou původní strategií – dospět k předčasným volbám cestou (sebe) rozpuštění sněmovny zatím neuspěla. To ovšem neznamená, že předčasné volby nejsou stále ve hře jako optimální řešení. Stále je možné pokusit se o dohodu na předčasných volbách (sebe) rozpuštěním sněmovny, pokud Rusnokova vláda nyní důvěru sněmovny nedostane, anebo o většinovou sněmovní dohodu na záměrném zhavarování možnosti dát důvěru nějaké vládě ve druhém a třetím pokusu. Tento postup nemusí řešení vládní krize zbytečně oddalovat a není to rozhodně v zájmu sociální demokracie. Ale může se ukázat jako schůdnější a rychlejší než zdlouhavé jednání o podpoře Rusnokově či jiné vládě v druhém pokusu. A bylo by to v souladu s veřejným míněním, které je většinově pro předčasné volby jako nejlepší řešení současné vládní krize, ale odklání se od něj, neboť u prezidenta, sociální demokracie a dalších opozičních stran nevidí potřebnou vůli a razanci je prosazovat. Tato vůle se vytrácí, neboť tyto strany vnímají zjevnou neochotu prezidenta se do vytváření dohody na předčasných volbách zapojit a raději přijímají jeho strategii „lepší Rusnok než Kalousek“. Jenže tato strategie nejméně ze všech vyhovuje právě sociální demokracii.

Považuji proto za politicky prozíravé řešení z hlediska zájmů země, jejího budoucího levicového směřování a z hlediska zájmů ČSSD variantu předčasných voleb předčasně neopouštět a pokusit se jí vrátit do hry, a to veřejnou výzvou prezidentovi republiky, aby jí začal mnohem usilovněji podporovat. Aby tímto směrem pokračoval v jednání s politickými stranami, ať už Rusnokova vláda v prvním pokusu důvěru sněmovny dostane nebo nedostane. Závazek a reálné úsilí prezidenta dospět k dohodě na předčasných volbách by byly důkazem, že chce řešit vládní krizi tím nejlepším způsobem, který je v souladu s objektivními zájmy země, většiny občanů a zájmy strany, které na jejím posledním sjezdu popřál volební vítězství.

Samozřejmě, že ČSSD a ostatním opozičním stranám se ani ve spolupráci s prezidentem nemusí LIDEM či nezařazené poslance o konání předčasných voleb podařit přesvědčit. Je jasné, že LIDEM může nadále „logicky“ sledovat své priority – buď zůstat součástí stojedničky a podpořit ustavení vlády bývalé pravicové koalice v třetím pokusu, anebo v prvním či druhém pokusu podpořit nějakou jinou vládu do řádných voleb v roce 2014, aby získala čas na revitalizaci a dosáhla volebního výsledku, který by ji udržel ve sněmovně. Existuje však zásadní otázka, která by měla ve veřejném prostoru při přesvědčování LIDEM hlasitě zaznít, a to jak od prezidenta, tak od ČSSD, mají-li být jejich postoje vůči této straně konzistentní. Jestliže platí, jak spolu s námi tvrdil prezident, že LIDEM jako nikým nevolená strana zpochybňovala legitimitu vlády pravicové koalice, tak jak může tato strana legitimizovat vznik jakékoli jiné vlády? Neměli bychom s prezidentem a ostatními opozičními stranami vytvářet společný tlak na LIDEM, aby podpořila předčasné volby, v nichž by teprve nabyla potřebnou legitimitu, aby mohla spoluurčovat vládní uspořádání v zemi? Současné volební preference LIDEM jsou nicotné, dá se odhadnout, že pokud zůstane v neoblíbené pravicové vládě do řádných voleb 2014, tak budou ještě nicotnější a strana se ve sněmovně neudrží. Jedinou její šancí, i když velmi malou, je skutečně její revitalizace v opozici podporou nějaké vlády do řádných voleb. Tohle prezident dobře ví, a proto se snaží LIDEM k podpoře Rusnokovy vlády přemluvit. Ale činí tak za cenu porušení správných postojů, které vůči LIDEM zastával v prezidentské kampani a ještě nedávno před pádem Nečasovy pravicové vlády. Jsem přesvědčen, že ČSSD by se k tomu ovšem snižovat neměla, nemá-li se chovat konjunkturálně a bezzásadově a měla by k zásadovému chování vyzvat i prezidenta.

Není žádný podstatný důvod rezignovat na strategii předčasných voleb strašením, že se na nich nelze dohodnout a celé toto úsilí může zhavarovat v návratu vlády pravice v případném třetím pokusu. Ano, stoprocentní záruku, jak zabránit pravici v návratu k moci jistě strategie předčasných voleb nedává. Nicméně tuto záruku nedává ani strategie „lepší Rusnok než Kalousek“. Dohoda na podpořeRusnokovy vládyse zatím nejeví výrazně snazší než dohoda na předčasných volbách, a pokud tato vláda nedostane důvěru v prvním pokusu, tím spíše ji nedostane ve druhém pokusu.

Strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ hazarduje s volebním výsledkem ČSSD v roce 2014

Ve vnitrostranické diskusi o podpoře ČSSD Rusnokově vládě zcela absentuje hlubší diskuse o možných negativních dopadech podpory Rusnokově vládě na postavení ČSSD ve společnosti, a to jak z krátkodobého tak dlouhodobého hlediska. Stoupenci strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ tato rizika buď zcela ignorují, anebo je úmyslně vytěsňují z pozornosti, aby maskovali fakt, že tato rizika jsou jejími vážnými slabinami. Skutečnost, že si tyto slabiny nemusí uvědomovat široká veřejnost nebo většina voličů ČSSD není důvod pro vrcholové politiky této strany, aby se jimi nezabývali. Nálady veřejnosti nemusí být v dané chvíli zcela směrodatné, i když je, samozřejmě, nelze přehlížet. Považuji za užitečné na některá tato rizika upozornit.

ČSSD hrozí scénář z let 2009-2010, kdy odložením předčasných voleb došlo na politické scéně k etablování nových anti-establishmentových politických stran – Věcí veřejných a SPOZ a následkem toho k oslabení očekávaného vítězství ČSSD. Ještě na podzim 2009 šlo o strany, které neměly šanci výrazně zasáhnout do volebního klání a ohrozit předpokládané volební vítězství a mainstreamové postavení ČSSD v politickém spektru, které by tuto stranu pasovalo na hlavního moderátora povolebního mocenského uspořádání v zemi. Do voleb v květnu 2010 se tyto strany etablovaly a strhly na sebe část elektorátu ČSSD a její vítězství citelně oslabily. To ji nakonec odsoudilo zůstat další volební období v opozici. Je pravda, že na pravé části politického spektra to podobně negativně postihlo ODS, protože se do voleb 2010 etablovala pravicová TOP 09. Ale protože ta se na rozdíl od SPOZ do sněmovny dostala, mohla zůstat u moci pravicová vláda pod vedením ODS. (Mimochodem, na podzim 2009 jsem osobně předsedu Jiřího Paroubka a šéfa volební kampaně Jaroslava Tvrdíka před těmito riziky ústně i písemně varoval a doporučoval, aby ČSSD na předčasné volby nerezignovala.)

Podobný vývoj ohrožující dnes předpokládané vítězství ČSSD (mnohem výraznější než v roce 2009) a ustavení levicové vlády v zemi lze s vysokou pravděpodobností očekávat do řádného termínu voleb v roce 2014, pokud tu bude vládnout vláda Jiřího Rusnoka. V současné době ČSSD dosahuje podle většiny sociologických průzkumů voličské podpory kolem 30% (s ohledem na volební účast kolem 60%), ostatní strany, a především pravicoví konkurenti za ní s velkým odstupem zaostávají. Podle většiny volebních modelů by dnes ve sněmovních volbách měla levice přesvědčivou většinu, možná i ústavní. Tak velkou šanci na vysoké volební vítězství nad pravicí ČSSD a levice v zemi neměla v celé polistopadové historii, a pokud nyní zbrkle přijímá strategii „lepší Rusnok než Kalousek“, tak tuto svou šancí lehkovážně zahazuje.

Je vysoce pravděpodobné, že Rusnokova vláda do řádných voleb v květnu 2014 pozici ČSSD oslabí, jakkoli těsně by se ČSSD k této vládě přimkla. Ze sociologických průzkumů plyne, že mezi voliči ČSSD a SPOZ existuje velký potenciální průnik v podobě alternativní volby „druhé strany“, přičemž větší nebezpečí hrozí ČSSD ze strany SPOZ než SPOZ ze strany ČSSD. Každopádně bude hodně záležet na prezidentovi, k jaké straně se voliči váhající mezi SPOZ a ČSSD přikloní. Ale z dosavadních kroků Miloše Zemana lze už nyní téměř spolehlivě dovodit, že chce Rusnokovu vládu použít jako nástroj na zviditelnění SPOZ a posílení jejího volebního výsledku, když učinil svým kancléřem bývalého předsedu SPOZ Mináře, prostřednictvím premiéra Rusnoka jmenoval do čela vládního úřadu místopředsedu SPOZ Radka Augustina a do vysokých státních funkcí další významné členy SPOZ. (Obavy, že by se někteří významní ministři Rusnokovy vlády mohli stát leadery SPOZ ve sněmovních volbách, jsou namístě. Např. sám premiér Rusnok již za SPOZ kandidoval.)

Kromě toho je tu další riziko. K oslabení volební podpory ČSSD do řádného termínu voleb může dojít i etablováním Úsvitu přímé demokracie populárního Tomio Okamury, neboť i v tomto případě se potenciální voliči této strany nadstandardně rekrutují z potenciálních voličů ČSSD. A konečně volební výsledek ČSSD může poněkud oslabit i ANO 2011 Andreje Babiše, který již razantně startuje svou kampaň, i když v tomto případě lze očekávat, že bude oslovovat spíše frustrované pravicové voliče. Fragmentalizace voličského potenciálu od středu nalevo v období vlády Jiřího Rusnoka do řádných voleb 2014 tak vážně ohrožuje dnes očekávaný výrazný volební úspěch ČSSD a její šanci, aby po těchto volbách zásadním způsobem rozhodovala o vládním upořádání v zemi.

To ale není jediné riziko, které může strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ generovat. Pokud získá „levostředová“ Rusnokova vláda důvěru a bude zde vládnout do řádných voleb, TOP 09 a ODS v důrazné opozici proti této vládě začne opět nabírat voliče, čímž se voličská podpora levice a pravice oproti dnešku více vyrovná a rovněž současnou pozici ČSSD oslabí.

Shrnuto, podtrženo: Pokud tu bude do řádných voleb vládnout „levostředová“ Rusnokova vláda, tak paradoxně generuje následující riziko: a) fragmentalizace politické scény od středu doleva oslabí volební výsledek ČSSD a b) revitalizace a posílení volebních výsledků pravicových stran oslabí celkový výsledek pro levici, resp. levý střed. Strategie „lepší Rusnok než Kalousek“, která se tváří, že dnes nechce návrat pravicové vlády a je proti jejímu návratu údajně nejlepší pojistkou, tak paradoxně maskuje rizika posílení pravice a oslabení levice ve volbách 2014. Není snad toto nezanedbatelné riziko, aby ČSSD začala konečně odpovědněji promýšlet svou podporu Rusnokově vládě? A neměla by se raději držet strategie předčasných voleb až do úplného vyčerpání možností jak k nim dospět?

Riziko ztráty postavení ČSSD jako mainstreamové strany

Někteří zastánci strategie „lepší Rusnok než Kalousek“, kteří rozhodně nechtějí od rizika možného oslabení volebního výsledku ČSSD a levice ve volbách v květnu 2014 úmyslně odvádět pozornost, mají po ruce „řešení“, jak tomuto riziku čelit. Je ovšem s podivem, že o tomto „řešení“ ve vnitrostranických diskusích a v médiích většinou mlčí. Mohli by argumentovat, že oslabením ČSSD, resp. posílením SPOZ v řádných sněmovních volbách 2014 ČSSD nemusí v konečném důsledku tratit za předpokladu, že vezme SPOZ do koalice, anebo bude vládnout s její tichou podporou. Přiznejme, že z čistě aritmetického hlediska nabízí tento argument „logické řešení“. Nicméně jde pouze o jakési poloviční řešení, neboť neřeší onen nejskandálnější možný důsledek vlády Jiřího Rusnoka do řádných voleb 2014, kterým je celková revitalizace a posílení pravicových stran, resp. srovnání volebních potenciálů stran od středu nalevo a stran od středu napravo, tedy celkové oslabení levice ve srovnání s nynější situací.

Proto je důležité položit si otázku, zda ČSSD má vůbec nějak napomáhat fragmentalizaci politické scény od středu nalevo. ČSSD byla, přesto že tu existuje velmi silný konkurenční subjekt na levici – KSČM, dlouhodobě jedinou mainstreamovou sociální demokracií v postkomunistických zemích znovuobnovenou na původních demokratických základech. Má nyní ČSSD přijetím strategie „lepší Rusnok než Kalousek", resp. dobrovolným vyklizením pole na levici pro etablování dalšího konkurenčního politického subjektu riskovat ztrátu tohoto výsostného postavení? Uvědomují si stoupenci strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ že levice a levý střed už významně oslabí svou akceschopnost vůči pravici, pokud ČSSD přestane být v této části politického spektra hegemonem a v celém politickém spektru významnou mainstreamovou stranou? Má ČSSD stihnout stejný osud, jaký stihl ODS, když etablováním TOP 09 přestala být mainstreamovou stranou od středu napravo? Jsou zastánci strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ schopni dohlédnout toto riziko? Pokud ne, pak hazardují s dnešním mainstreamovým postavením ČSSD z nevědomosti, což je smutné, ale snad omluvitelné a je na čase, aby se začali touto otázkou rychle zabývat. Pokud ale toto riziko úmyslně zatajují, pak je to nejen smutné, ale zároveň neomluvitelné. Nechť vášniví protagonisté strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ členům ČSSD a jejím voličům vysvětlí, jak chtějí tomuto riziku čelit?

Vsadím se, že oním „konečným řešením“ tohoto rizika, se kterým dříve nebo později protagonisté strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ vyrukují, je integrace SPOZ do ČSSD. Nedokážu si totiž představit, že někomu v ČSSD by skutečně mohla vyhovovat fragmentalizace politické scény od středu nalevo, než jako prozatímní řešení, po kterém by měla následovat nějaká forma koaliční spolupráce ČSSD a SPOZ nakonec vyúsťující v jejich institucionální integraci, samozřejmě, pod zavedenou značkou ČSSD. A, proboha, proč ne i integrace dalších subjektů, které v této části politického spektra operují, když už jdeme tak daleko? Jak prosté! Český „Ficův scénář“, o kterém s panem prezidentem někteří „stratégové“ tolik sní. Jenže tváří tvář takovému „konečnému řešení“ se do mysli vkrádají další velmi znepokojivé otázky.

Strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ jako pokračování traumatu Miloš Zeman?

Kladu otevřeně aktivním zastáncům strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ otázku, zda jim nevadí, že pomáhají etablovat politický subjekt, případně v budoucnu uvažují o integraci s politickým subjektem, který vznikl jako institucionální vyústění dlouhodobých kroků Miloše Zemana oslabovat sociální demokracii? Existuje přece jasná logická vazba mezi Zemanovou asistenci při získání důvěry Topolánkovy vlády pomocí přeběhlíků Melčáka a Pohanky v roce 2007, jeho otevřenou podporou prezidentského kandidáta Klause proti kandidátovi ČSSD Švejnarovi v roce 2008, ustavením a financováním SPO pro sněmovní volby 2010 za asistence ODS (Topolánek, Dalík), porušováním elementárních psaných i nepsaných pravidel loajality některých členů strany - „zemanovců“ k vlastní straně v přímé prezidentské volbě nebo při ustavování Rusnokovy vlády, anebo nynějším často nevybíravým tlakem na ČSSD (kancléř Minář), aby podpořila Rusnokovu vládu do řádných voleb 2014.

Přehlížet či zamlčovat výše uvedené skutečnosti poškozování ČSSD ze strany Miloše Zemana může jen neinformovaný člověk, anebo politický cynik a mocenský kalkulátor, který se v politice řídí heslem „vše dovoleno“. Ovšem, abych nebyl příliš příkrý, zastánci strategie „lepší Rusnok (Zeman) než Kalousek“ mohou tváří tvář těmto skutečnostem uplatnit jedno „vysvětlení“. Všechny tyto skutečnosti lze jednoduše upozadit jako nedůležité, pokud existuje „vyšší morální argument“ pro jejich ospravedlnění. Tímto argumentem je „spravedlivý trest“, který Miloš Zeman na ČSSD průběžně uvaluje, protože tato strana jej „zradila“ v prezidentské volbě v roce 2003. Zrazování ČSSD Zemanem je tedy pouze logickým a pochopitelným důsledkem zrady, které se předtím ČSSD dopustila na Zemanovi. Ti, kteří jsou ochotni ignorovat Zemanovy zjevné fauly na ČSSD, kteří jsou schopni tolerovat, že i díky „levicovému“ Zemanovi v této zemi téměř dvě volební období vládla pravice, činí tak proto, že straní příběhu o „zradě“, kterého se na něm ČSSD dopustila v roce 2003.

Nelze se nyní pouštět do obšírného vysvětlování, proč tento příběh o „zradě“ je v podobě, jak jej Miloš Zeman a jeho nekritičtí stoupenci neustále papouškují, jedním velkým mýtem a politickým kýčem. Jakkoli není ČSSD, resp. její tehdejší vedení bez viny, za nezvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2003 nese vinu i on sám, pokud pečlivě analyzujeme okolnosti a způsob, jak o tuto kandidaturu usiloval a jak ji nakonec získal. To je ale jiný příběh, který mohou jakžtakž jednou objektivně převyprávět historici. Na místě je otázka, proč se Miloš Zeman, kterého mnozí považují za nadstandardní politickou a morální osobnost, v následných letech po neúspěšné prezidentské volbě snižoval k čistě pomstychtivému jednání vůči ČSSD. To snad skutečně silná politická osobnost nedělá
a myslím, že ho to v očích mnoha přemýšlivých lidí ze seznamu velkých politických osobností zbytečně diskvalifikuje. Jsem však pevně přesvědčen, že spor o Miloše Zemana jako morální a politickou autoritu ve světle jeho kontroverzního vztahu k ČSSD po neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003 je neřešitelný prodlužováním tohoto sporu z jedné „zemanovské“ či druhé „nezemanovské“ strany. A také jsem přesvědčen, že poté, kdy ČSSD podpořila prezidentskou kandidaturu Zemana v druhém kole, je na tahu, totiž vyjádřit dobrou vůli vůči ČSSD, Miloš Zeman. Myslím, že okázalý přátelský proslov, který měl ke straně na jejím posledním sjezdu, byl pouhým začátkem. Pokud se Zeman definitivně nevzdá revanšistických úmyslů vyřizovat si účty s tzv. „zrádci“ v sociální demokracii, resp. se všemi, kteří nikdy nepropadli jeho mýtu o zradě, nebo nejsou ochotni podílet se na vytváření jeho „kultu osobnosti“, k vyřešení dlouholetého sporu mezi ním a ČSSD nemůže dojít.

Problém je, že zatím se tak prezident nechová, a proto přiživuje obavy, že mu při řešení současné vládní krize nejde primárně o zájmy země, zájmy levice a sociální demokracie, ale o revanš za prohranou prezidentskou volbu v roce 2003. Nebo že prezidentova strategie „lepší Rusnok než Kalousek“, která může ohrozit dnes očekávané přesvědčivé volební vítězství ČSSD ve sněmovních volbách, je pouze dalším nesmyslným pokračováním traumatu sociální demokracie jménem Miloš Zeman. Ti, kteří v ČSSD tuto strategii aktivně prosazují, měli by jasně prokázat, že tomu tak není, nebo že nehodlají v tomto traumatu hrát trapnou roli marionet. Ujišťování některých z nich, že chápou podporu Rusnokově vládě jako příležitost definitivně toto trauma překonat, nezní zatím příliš přesvědčivě. Pokud by se měli někteří aktivní zastánci strategie „lepší Rusnok (Zeman) než Kalousek“ stát marionetami ve snahách prezidenta vyřizovat si účty s tzv. „zrádci“ nebo „odpadlíky“, jednají politicky hloupě a krátkozrace. Měli by si uvědomit, že jakkoli dnes členové strany a voliči ČSSD ve velkém počtu a z pochopitelných důvodů sdílejí strategii „lepší Rusnok (Zeman) než Kalousek“, tak pokud by se ukázalo, že má tento skrytý instrumentální účel, postaví se proti tomu. Žádná strana sporu o Miloše Zemana v dnešní sociální demokracii nemůže tento spor vyhrát, aniž by to celkově stranu neoslabilo a nakonec zcela nezničilo.

Dlouhodobá rizika strategie „lepší Rusnok než Kalousek“

Ti, kdo podporují „konečné řešení“ spojením SPOZ a ČSSD v režii Miloše Zemana, měli by umět odpovědět na další palčivé otázky. Vážnost a složitost dnešního rozhodování o důvěře Rusnokově spočívá v tom, že je opravdu nutné zvažovat politický vývoj v zemi a postavení ČSSD v ní v dlouhodobém výhledu přesahující horizont nejbližších sněmovních voleb.

Bylo již ve stranické diskusi kriticky upozorněno, že postoje některých ministrů Rusnokovy vlády nejsou se záměry ČSSD zrovna kompatibilní, pokud jde např. o placení zdravotnických poplatků, nadstandardů, apod. Každý ví, že premiér Jiří Rusnok byl poradcem pravicové vlády Petra Nečase v rámci NERVU a prosazoval v zájmu soukromých pojišťoven privatizaci důchodového systému. A jistě nelze přehlédnout, jak jeho vláda naprosto neomaleně dosazuje loajální „odborníky“ na nejrůznější posty, navíc za situace, kdy ještě důvěru sněmovny nedostala. Tyto skutečnosti by ČSSD neměla při rozhodování o důvěře této vládě přehlédnout, ale buďme velkorysí. Pokud tato vláda co nejvíce přihlédne k programu ČSSD a zaváže se provádět jen takové kroky, ke kterým je legitimně zplnomocněna, jistě lze zapomenout na tyto „maličkosti“ a může to být jeden z důvodů, proč tuto vládu podpořit i s vědomím, že tu bude vládnout až do řádných voleb. Jakkoli pro předčasné volby hraje to, že země potřebuje co nejdříve legitimní vládu schopnou za podpory sněmovny komplexně a systémově řešit problémy země.

Jenže ono tu opravdu asi primárně nejde o Rusnokovu vládu, ale o Miloše Zemana, jak nám správně v těchto dnech připomíná první místopředseda ČSSD. Proto je třeba kriticky přemýšlet o Zemanovi nejen jako „Zorro mstiteli“, ale jako nositeli určitého politického stylu a programových poselství, které se bude snažit skrze ČSSD, resp. skrze SPOZ jako jejího potenciálního spojence prosazovat. ČSSD by si měla včas a nejlépe již nyní před hlasováním o důvěře pro Rusnokovu vládu otevřeně vydiskutovat, zda se chce, nebo naopak nechce stát nástrojem jejich prosazování s ohledem na vlastní demokratickou tradici, hodnoty a dlouhodobý program.

Miloš Zeman se např. netají, že jako nejlepší způsob vládnutí stále považuje opozičně smluvní vztah, kdy vládne menšinově nejsilnější strana vzešlá z voleb za podpory nejsilnější opoziční strany z protilehlé strany politického spektra. Zeman vychází ze zkušeností let 1998-2002, kdy předsedal menšinové vládě ČSSD v opozičně smluvním vztahu s ODS. ČSSD by si měla říci, zda je ochotná na opozičně smluvní formát vlády znovu přistoupit, pokud ji k tomu bude prezident Zeman po příštích sněmovních volbách nutit. Např. za situace, kdy ČSSD nebude mít přirozenou většinovou podporu pro svou vládu ve stranách levého středu a bude prezidentem nucena, aby za opozičně smluvní ústupky usilovala o podporu pravicových stran. K nim, jak víme, patří závazek, že opoziční strany nevyvolají hlasování o nedůvěře této vládě, pokud si budou moci obsadit „svými lidmi“ lukrativní místa ve státní správě a hospodářském sektoru. Tzn. zda ČSSD připustí narušení pravidel demokracie rezignací opozice na možnost svrhnout vládu za výhodné ekonomické posty a ignoruje zjevné riziko takového kroku v posilování korupčního chování politiků a politických stran. Jinými slovy, zda bude tolerovat praxi uplácení svých politických oponentů za to, že ti se vzdají svých ústavních práv i povinností. Právě tento trvale ignorovaný problém české politiky byl jedním z důvodů vzniku poslední vládní krize, kterou nyní prožíváme.

V této souvislosti by ČSSD měla důkladně zvážit, zda bude schopná v případném opozičně smluvním objetí s pravicí nebo v koalici s SPOZ a Zemanem za zády důsledně realizovat komplexní program boje s korupcí, který je pro sociální demokracii nejen otázkou morální, ale doslova existenční, chce-li dlouhodobě obhájit velkorysé financování sociálního státu jako záruky jeho rozvoje a uchování jeho demokratické podstaty. Jak se totiž shoduje naprostá většina analytiků a historiků, vládnutí na bázi opoziční smlouvy v letech 1998 – 2002 jen podpořilo bujení korupčního jednání politiků a státních úředníků, které začalo za předchozích pravicových vlád a prohloubilo závislost politiky na netransparentním lobbingu uplatňovaným mocnými ekonomickými skupinami operujícími na hraně nebo často za hranou zákona. Tuto velmi stinnou stránku opozičně smluvního vládnutí Miloš Zeman nikdy kriticky nepřehodnotil a financování jeho SPOZ v letech 2009-2010 nebo jeho prezidentské volební kampaně naznačuje, že potřebu jednat v politice maximálně transparentně příliš nepociťuje a problém korupčních vlivů na politiku podceňuje. To si ovšem ČSSD nemůže dovolit, nechce-li dopadnout jako její hlavní konkurent na pravici ODS. Chce-li ČSSD dlouhodobě zůstat stranou legitimizující sociální stát na demokratických základech a zároveň stranou posilující důvěru v demokracii a politický stranický systém, tak jedním z hlavních problémů, který musí v české politice řešit, je zásadní omezení korupčních vlivů na politiku ze strany netransparentních a nekontrolovaných lobbistických struktur, které jsou příčinou daňových úniků, rozkrádání a znehodnocování veřejných peněz ve velkém a mnohdy ještě vážnějších zločinů. Současnou vládní krizi nevyřešíme jen ustavením nějaké nové vlády. Ale protože jde rovněž o krizi důvěry v politiky v důsledku jejich korupčního jednání, řešení může přijít pouze s vládou, která začne uplatňovat komplexní program boje s korupcí jak ve veřejné tak soukromé sféře. Nebude-li sociální demokracie v této zemi postupovat důsledně v tomto směru, bude to její konec.

Dalším dlouhodobým strategickým cílem Miloše Zemana je postupná změna poměrného volebního systému na většinový. Miloš Zeman se snažil prosadit většinové prvky do volebního systému s ODS již v dobách opoziční smlouvy, tenkrát však jeho návrhy odmítl Ústavní soud. Takže si položme otázku: Stane se ČSSD nástrojem Miloše Zemana, který bude chtít zcela jistě zopakovat tento pokus v budoucnu? Byla by to velká změna proti tradici demokratické politiky v této zemi vycházející z poměrného systému, který je rovněž uplatňován v naprosté většině standardních evropských demokracií. A je ČSSD schopna pochopit, že žádné technické úpravy volebního systému ji navěky nezaručí postavení mainstreamové strany od středu nalevo, ani ten většinový? A jak se ČSSD případně postaví k programovým cílům Miloše Zemana, resp. SPOZ uplatnit přímou volbu na volbu starostů a hejtmanů na straně jedné, resp. vůči snahám posílit prezidentské pravomocí směrem k prezidentskému systému na straně druhé? Dokáže ČSSD v těchto líbivých záměrech rozpoznat rizika ohrožující stranicko - politický systém, resp. parlamentní demokracii? Že v souběhu návrhů na přímou volbu starostů a hejtmanů či tzv. panašování na kandidátkách stran jde o fragmentalizaci politické vůle do bezpočtu lokálních center s cílem oslabit její vytváření na bázi politických stran? Že z druhé strany posílení pozice prezidenta rozšířením jeho pravomocí, při oslabení dominantní zprostředkující role vytváření politické vůle parlamentními stranami otevírá cestu k autoritářskému režimu? Jistě, tak daleko ještě nejsme. Ale každý, kdo v ČSSD poctivě přemýšlí o kvalitě české demokracie a budoucnosti sociální demokracie, měl by si umět v dnešní mezní situaci, kdy se rozhoduje o důvěře Rusnokově vládě, tyto a mnohé další otázky položit a snažit se hledat odpovědi.

Aktivní stoupenci strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ si tyto otázky a mnohé další vesměs nekladou. A Ti, kteří tak činí, kteří by chtěli znát odpovědi a odmítají se bezmyšlenkovitě uvedené strategii podřídit, jsou považováni v lepším případě za „pražské kavárenské mluvky“, v horším případě za „odpadlíky“, nebo za „kalouskovsko-schwarzenbergovskou pátou kolonu“. Takže poslední znepokojivá otázka: Nejsou tyto projevy sektářského známkování oponentů bezmyšlenkovitého přijímání strategie „lepší Rusnok než Kalousek“ oním nejvíce znepokojujícím signálem, že se nad touto stranou začínají stahovat zlověstná mračna? Zažeňme je, pokud je ještě čas.