Podle agentury Bloomberg Česko obhájilo loňské smutné prvenství - jsme světová velmoc zlozvyků. Ve světle našeho smutného prvenství v sebepoškozování dávají smysl i jiné drobné zprávy: cizincům u nás chybí úsměv, Češi prý na sebe vrčí i při pozdravu, česká uzavřenost a neustálá nespokojenost ("blbá nálada") je dlouhodobě známý fakt. Beznaděj má jako důsledek i stav veřejného života - jejím důsledkem je nejen neochota lidí angažovat se, úpadek spolkového života, ale i stav politiky. 

 

 Průměrný Čech si cynicky možná řekne: no a co? Jsme každý odpovědný za sebe.Psychologové ale upozorňují, že jde o náhražkové chování. Co nám alkohol,drogy, kouření a hazard nahrazují? Naději.

 

 Konzumace alkoholu, tabáku, drog i hazard jsou nesporně způsoby sebepoškozování. Sebe poškozuje jen člověk, který nepřemýšlí, nebo ten, jehož přemýšlení nevede k naději. Nepřemýšlející člověk ale jako volič rozhoduje o politické elitě, která má vést národ. Anebo je to naopak: nemáme elitu s vizí, a proto nadužíváme náhražky. Anebo ji máme, ale nezvolili jsme si ji, protože nepřemýšlíme. Není proto divu, že nejenže zvolená elita bez vize, která by živila naději, je pouhým zrcadlem svých voličů - světových rekordmanů v neřestech. Budiž pro útěchu řečeno, že když se rozhlédnu po evropských politicích, ani v Evropě opravdové vizionáře nevidím, snad kromě papeže Františka.

 

 Naději jsme nenalezli ani ve vysedávání po hospodách, ani v jistotě sociálních dávek, jak ji nabízí levice, ale ani ve třech autech v garáži, kamž směřuje bezohledný individualismus naší tzv. pravice; kdo chce aktuální příklad, ať přemýšlí o návrhu ministra financí v demisi zrušit daň z dividend. Ale i typická česká snaha cokoliv ošidit je příznakem individualismu. 

 

 Vlastní prázdnotu a beznaděj nevyléčíme, když budeme bojovat jen proti příznakům - proti alkoholu tabáku, drogám a hazardu (tím nesnižuji význam tohoto úsilí). Příznaky zmizí, bude-li vyléčena nemoc. Beznaděj musíme léčit nadějí.

 

 V čem může spočívat ta naděje? Malá část společnosti ji čerpá ze svého osobního přesvědčení. Komunisti ji chtějí naordinovat násilím, což je ale zlo samo o sobě. Podle mého názoru budeme mít naději, když budeme sledovat společnou vizi, společné dobro, přiměřeně solidární dobro pro všechny, nejen izolované dobro pro závisláky na sociálních dávkách, nejen "dobro" pro horních deset tisíc. Naše smutné prvenství je důkazem toho, že dosud jsme nebyli schopni zvolit si elitu společného dobra; ani levicoví rozhazovači, ani pravicoví individualisti lidem naději nedali. Naplnit společnost nadějí na základě jasné vize společného dobra, to je práce skutečných politiků, politiků, kteří přejí dobro všem, nejen sobě a své voličské skupině. Takovým říkáme státníci.