Na české politické scéně je tím mrtvým koněm pravice. Ta žila po listopadu 1989 z „velkého odmítnutí“, nemusela nic nového vymýšlet a hlásala návrat k "osvědčeným“ hodnotám. Reagan a Thatcherová byli idoly, Klaus mluvil o „mainstreamových řešeních“, tedy o podřízení se hlavnímu proudu a tím tehdy byl návrat ke konzervativním a liberálním mýrům, jejichž zvláštní mix se u nás prosadil. „Trh bez přívlastků“ měl byl kritériem pro všechno.
Od roku 2008 se ale i u nás ví, že je tu krize, která vstoupila do další vleklé fáze. Protože se ale lidé „pravé vůle“ bojí, že by národ sesedl s mrtvého koně a protože 80% novinářů se v minulosti deklarovalo jako pravicoví, dostavil se zvláštní efekt. Místo sesednutí s mrtvého koně se vytvářejí týmy pro účinnější výcvik mrtvého koně, skupiny pro přesvědčivější image mervého koně nebo asociace pro lepší výživu mrtvého koně. Tyto úkoly si různě rozdělují a přehazují ODS Martina Kuby a Miroslavy Němcové, TOP 09 Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska a nově také ANO Andreje Babiše.
ODS (třeba ústy hujerovsky fungujícího Jiřího Pospíšila, který prosadil právní zmetek v podobě občanského zákoníku jdoucího proti občanům) tvrdí, že za všechno špatné tady mohou komunisté, případně fakt, že jsme se s komunismem nevyrovnali. Tomu se lidé, drcení každodenními starostmi už docela otevřeně smějí. Nevymyslí-li ODS něco jiného, spadne pod deset procent a pak tam dojde k výbuchu. Že se špičky ODS nic nového nenaučily, ukazují výroky Přemysla Sobotky o rušení poplatků za děti v nemocnicích: výjimky by se prý dělat neměly. Podotýkám, že s výjimkou ODS toto zrušení podpořily všechny strany.
Pravicoví politikové se tvářili a tváří jako obhájci „normálních“ a standardních demokratických poměrů. To by platilo ovšem jen tehdy, kdyby normální a standardní byl úpadek společnosti a degradace mezilidských vztahů. Ale nespokojenost lidí se stalo politickou veličinou a tak se dočkáme po ltech toho, že nebude platit aforismus osvícence Georga Christopha Lichtenberga, že nuly, aby získaly na hodnotě, musí stát vpravo.
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
autor: Miloslav Ransdorf