Právo na dějiny, tak se jmenoval jeden z dokumentů Charty 77. Byl to nekompetentní blábol, který narazil i u vzdělanější a poučenější části disidentů. Řada disidentů podnikla útok na základní sloupy moderní české národní identity. V jejich očích neobstáli husité a česká reformace, národní obrození a už vůbec česká avantgardní kultura dvacátého století. S Havlových nástupem na presidentský stolec ožil duch druhé republiky a přes okázalé připomínání Masaryka byl jeho odkaz fakticky popírán. Masaryk a Beneš spojili existenci nového státy a progresivním přebudováním Evropy, pro Masaryka byla první světová válka součástí světové revoluce, která přivodila odvrat od autoritářství k demokracii. A Beneš z mnichovského selhání demokracií nevyvodil jejich zatracení, ale naopak, úsilí o novou, hlubší a bohatší formu demokracie. Měla to být demokracie socializující. Beneš předejmul teorii konvergence i prosazení sociálního státu v Evropě po roce 1945.
Velmi mne bolelo, že tak talentovaný literát jako Jiří Gruša se snížil k protibenešovskému pamfletu, plnému vyslovených omylů a hloupostí. Jeho zahořklost možná pramenila z pocitu, že ho Češi nechtějí. Nu což, Čechy jsou obtížná vlast a z tvorby Mikoláše Alše známe dobře karikaturu Osud talentu v Čechách, kde po kaceřování a šikaně nakonec následuje pomník. Ale Beneš je trnem v oku dalším disidentům. Příkladem je Jan Urban, obhájce humanitárního bombardování v Jugoslávii a muž naposledy známý svými útoky na Miloše Zemana před presidentskou volbou. Beneš je tu podáván tváří v tvář Mnichovu jako slabý a nekompetentní politik. Opak je pravdou. Beneš měl svou představu přebudování republiky, na níž se začalo dělat a kterou podporovaly intelektuální a podnmikatelské špičky První republiky. Věřím, že historická literatura se časem bude i tímto aspektem Benešovy osobnosti zabývat. Dosavadní monografie se soustřeďují spíše na politické dějiny.
Můj kolega z Evropského parlamentu, Jan Zahradil, který se před časem statečně vyslovil proti přebarvování českých dějin, uspořádal v na konci září 2013 k 75. výročí Mnichova dobře pojatou a vybavenou výstavu. Chybělo ale jediné: poukaz na to, jakou strašnou roli sehrála britská politika při ponížení a likvidaci Československa. Edvard Beneš se za války dostal k informacím, které pro něho byly podnětem k vyjádření, že až jednou nějaký historik zpracuje bitskou politiku té doby, bude to strašná špína. Shodou okolností, když byly uvolněny příslušné forndy v Public Record Office, Václav Král objevil v archivech Pán Zet.
Byl to tajný plán obětování Československa, který znali původně jen čtyři lidé a který pracoval i psychologickou manipulací veřejnosti, aby dohodu s Hitlerem akceptovala. Když se Blumova francouzská vláda vyjádřila, že napadenému Československu Francie rozhodně přijde na pomoc, Britové ji potopili. Závisela totiž na úvěrech londýnské City. Blumova vláda padla a Francouzi pak z našeho prostoru odcházeli ekonomicky (historikové mluví o hospodářském Mnichovu) i vojensky (vojenská mise se časem ztenčila na jednoho člověka a i ten byl odvolán). Na místo francouzského a britského kapitálu přicházel německý.
Pod dozorem politiků byla z rozhodování vyřazena nejen veřejnost, ale i parlamenty. V souvislosti s tehdejší diplomacií mluvil britský politik Baldwin o žních cynismu a měl pravdu. Cesta k válce a obětování nejvěrnějšího spojence, vydíraného a zastrašovaného hrozbami (jak i v daleké Indii citlivě zaznamenali Gándhí s Néhrúem) byly vydávány za záchranu míru.
Mnichov je zdrojem poučení, že politika redukovaná jen na manipulaci a ohlupování veřejnosti skončí katastrofou. Není stabilní Evropy bez jejího progresivního přebudování. Česká politika má k tomuto poznání ještě daleko. A snad se nenajdou mezi disidenty takoví, kteří by podle vzoru Havlova přítele Lecha Walęsy volali po tom, abychom vytvořili s Německem jeden stát.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
