Ale mně v té chvíli došlo, že tím končí více než čtyřletý zápas, který z mého pohledu stojí za podrobnější popis, protože názorně ukazuje, jak může a má fungovat evropská diplomacie.

Když Kanada v červenci 2009 oznámila, že její azylový systém je zneužíván a zavedla vůči České republice vízovou povinnost, obrátila jsem se jako členka Evropské lidové strany na předsedu této nejsilnější frakce v Evropském parlamentu s argumentem, že takový postoj vůči členské zemi Unie považuji za nepřijatelný. Joseph Daul okamžitě vyjádřil naší zemi solidaritu, ale oběma nám bylo jasné, že to nebude stačit. Do mé přesvědčovací kampaně v Evropském parlamentu se zapojil i Václav Havel a postupně jsme pro názor, že rozhodnutí Ottawy nepoškozuje jen bilaterální, ale i širší euro-kanadské vztahy, získali stovky dalších poslanců a 374 z nich v tomto smyslu podepsalo písemné prohlášení (což se mimochodem podaří v jedné desetině případů).

S tuto váhou jsem opakovaně interpelovala Evropskou komisi a získala rovněž podporu předsedy Evropské rady van Rompuye. S každým novým jménem na seznamu odpůrců kanadské vízové politiky jsem posílala výzvu jejím autorům, včetně kanadského premiéra, a také připravovala půdu pro prosazení návrhu, aby Unie přijala automatický mechanismus, který by zaváděl reciproční vízovou povinnost vůči třetím zemím, které ji uvalí na některou ze členských zemí. To se nakonec ve výboru EP pro občanské svobody podařilo a díky novele týkající se nařízení o vízové povinnosti č. 539/2001 nehrozí nebezpečí, že by Kanada nebo jiná země mohla svůj krok tak snadno zopakovat. S textem totiž již souhlasila Rada EU a Evropský parlament jej definitivně potvrdí na plenárním shromáždění hned v lednu příštího roku.