No a podobně, jak to vidí polská režisérka v našem filmovém prostředí, se mi jeví i dění ve světě české politiky. Ano, zdánlivě to vypadá, že se píší články, v televizi se zaujímají politická stanoviska, redaktoři se ptají politiků, každý den nám média přinášejí zprávy o nějakých událostech. Ovšem všechno je to jen taková všední potrava dne. Mluví se o stále dalších kauzách, skandálních zjištěních a odhaleních, padají ministři a jiní ministři přicházejí, podstatné se mísí s méně podstatným a všechno dohromady tvoří těžko rozlišitelnou tekutou hmotu.
Co se tedy vlastně u nás děje? Především čelíme dvojí krizi – ekonomické a zároveň těžké krizi politické. Základní otázka zní, jak jsme se do těchto krizí dostali. Rozhodně se nezdá, že by k nám krize prostě vtrhla zvnějšku. Na propadu ekonomiky i pádu vlády má zásadní podíl naše vlastní počínání. Měli jsme vládu rozpočtové odpovědnosti – výsledkem je pokles ekonomiky a růst dluhu. I přitroublého trkne, že tu cosi není v pořádku. Tak dlouho jsme se zaklínali ekonomickými cíli a úsporami, až nás tato politika přivedla na buben. Nečas s Kalouskem v tom byli stejní suveréni jako včera Topolánek. Ordinovali utahování opasků, ať to stojí, co to stojí. Lidmi s jiným názorem doslova pohrdali. Nakonec i občané v jejich vidění světa skončili jen jako účetní jednotky. Pokud se hlasitě ozvou a reptají, pak se o nich řekne, že je to lůza. Nelze ale dlouho vládnout s tím, že se lidmi pohrdá. Jednoho dne se opovrhování obrátí k vládnoucím zády.
Nejhorší ale je, když se lidé obracejí proti celému principu vládnutí. Když přestanou věřit, že se problémy dají řešit prostřednictvím demokratických postupů a zásad. Vláda pravice za posledních sedm let byla tak nepodařená, premiér tak slabý, že teď jakoby ani její pád nestačí. Ochromená je také důvěra v instituce demokratického státu. Jak věřit prezidentovi po tom, co Václav Klaus předvedl s novoroční amnestií? Jak věřit premiérovi země, když policie žádá sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání? Jak důvěřovat státu, kde je možné zneužít tajné služby k naprosto privátním účelům?
V této zemi neexistovala velká důvěra v instituce státu. Ale teď jakoby se ocitaly ve psí poslední zbytky této důvěry. Místo ministerských rošád bychom se měli bavit o tom, co si s touto poslední ničivou vlnou počneme. Pošleme tedy politiky do horoucích pekel a postavíme vládu úředníků či odborníků? Možná to někomu připadá lákavé, ale vystřízlivění může být kruté. Fischerova vláda, to byla pohoda sama – jaký pěkný pohled na ministry, kteří se mezi sebou vůbec nehádali. Proč by se také hádali, když se zodpovídali jen sami sobě? Se všemi se snažili vycházet a všechny obejít. Řadu rozhodnutí Fischerovy vlády dodnes rozhoduje policie (solární panely, kardioport, rekonstrukci vojenské nemocnice apod.). Odbornické vlády už lepší nebudou. Jediná naděje je, aby vládly co nejkratší dobu a aby se rozhodování vrátilo co nejrychleji do rukou zvolených politiků, kteří se musejí zpovídat voličům a za které schytávají rány také jejich politické strany. V téhle Sněmovně ale už nikdo vládnout nesvede. Vládní koalice si po strašném pádu žádnou vládu ani morálně nezaslouží. Sociální demokracie s padesátkou poslanců neudělá zhola nic.
Je pěkné, když někdo mluví o tom, že bude lépe čerpat fondy EU a rozběhne na tom ekonomiku. Zítra ale nemusí dostat ani euro, pokud nedokáže ve sněmovně prosadit kvalitní zákon o státní službě a finanční kontrole, které jsou dnes podmínkami pro každé další čerpání evropských peněz. Ztracen je každý, kdo se nemůže opřít o většinu ve sněmovně. A na tom končí všechny plány. Všechny prozatímní vlády jsou k ničemu. Jsou jen vyplňováním prázdného času.
Pro sociální demokraty každá další vláda jen konzervuje pravicovou sněmovní většinu, konzervuje reformy Nečasovy vlády. V téhle Sněmovně se nedá hnout s Drábkovou penzijní reformou, stejně jako se nedá hnout s nižší valorizací důchodů. Není divu, že Rusnok s Fischerem, když mají říct, co budou dělat, opakují jen floskule Kalouska a Nečase. Mluví o úsporách ve státní správě, o šetření, a zároveň o investicích do infrastruktury, vědy a výzkumu. Jejich předchůdci to říkali úplně stejně. Jen je otázka, jak chtějí zároveň šetřit a zároveň někde vzít na investice. Žádné velké oživení z toho nekouká. Bodejť. Vždyť Jan Fischer byl předkladatelem prvního úsporného balíčku a byl na začátku této politiky úspor, jež nás přivedla na buben. Stejně se na této růst vraždící politice podílel Jiří Rusnok coby člen vládního NERVu a jeden ze spoluautorů nepodařené penzijní reformy.
Rusnokova vláda slibuje pokračování téhož. Jen pod pokličkami ministerstev se pod vedením z nebe spadlých ministrů budou dít netušené věci. Tahle vláda by tu měla být co nejkratší dobu, nejlépe jako překlenovací vláda do předčasných voleb. Neexistuje žádná jiná a lepší odpověď. A každý, kdo těchto voleb půjde, by měl říci, jak si poradí s oněmi dvěma základními problémy – ekonomickým pádem a krizí demokratické politiky. Podle toho, kdo jak odpoví a jak věrohodně bude působit, by si lidé měli vybrat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
