Na střeše správní budovy největšího výrobního areálu v zemi je ještě k vidění kulometné hnízdo, odkud asi milicionáři chránili od zakládajícího roku 1951 Novou Huť Klementa Gottwalda před napadením revanšisty z kapitalistického Západu. V nedávné době sem na obhlídku firmy, kterou koupil už v roce 2003, dvakrát přiletěl v helikoptéře šéf dnes největší ocelářské skupiny na světě a šestý nejbohatší muž zeměkoule Lakšmí Mittal. Co epocha, to jiné obavy. Ty dnes vzbuzuje pokračující nestabilita na trhu s ocelí spojená s táhlou hospodářskou krizí.
Fotogalerie: - Jak se taví železo
Odborářů jen polovina
Nicméně na první pohled to není znát. Areál ArcelorMittal Ostrava hučí a syčí jako každý den. I když je komplex Nové huti v prostoru Kunčic, Kunčiček a Bartovic vlastně takovým propojeným ocelovým organismem. Vše začíná v koksovně, která je jednou ze tří posledních v Česku. Odtud se koks, s prachem z něj, rudou a vápencem, zjednodušeně řečeno, dostává do vysoké pece, přičemž se do ní vhání předehřátý vzduch. Vypadá jako kuželovitá vesmírná raketa, v níž je teplota až 1350 stupňů Celsia. Z otvoru v peci vytéká oranžovožlutá hmota korytem v písku. Železo je těžké, takže prvním otvorem vytéká dolů do doutníkového vagonu. Nikdo mu tady neřekne jinak, než veronika. Struska je lehčí, takže se odvádí dírou o kus dál. „Máme celkem čtyři podobné pece, ale poslední je v útlumu,“ říká jeden z mužů oděných do azbestového obleku.
V Nové huti je prý jen devětapadesát procent odborářů. „Teď jich ubylo, protože hodně lidí odešlo na padáky. Na sklonku loňského roku proběhlo další větší propouštění a vyplácel se padák v hodnotě třiadvaceti platů. Přišli i za mnou, ale můj padák by musely zaplatit odbory, čehož nechci zneužít. Když se zvýší poptávka, přijmou se agenturní pracovníci. Náš personální ředitel prý dohlíží, aby je agentury necigánily na penězích. Do odborů se ale nepřihlásí, protože jsou zde jen na pár měsíců a nestojí jim to za to,“ reaguje odborář Josef Lejsek na podivení, že zrovna tady nejsou odborářské organizace silnější. Právě on je předsedou základní organizace vysokých pecí.
Psali jsme:
Kde se kalí ocel
Pro zlepšení životního prostředí se tady udělalo celkem dost. A těm, co nadávají, že se v okolí nedá dýchat, zavře ústa prý sám odborář otázkou, proč si tedy v okolí kupovali levně zahrádku. Zato vládní garnituře v Praze spílá s ostatními. „Klidně vznikne nová koaliční strana LIDEM, aby vláda zůstala pohromadě, a nevadí, že to snad ústava ani nepovoluje. Nikdo ze starších lidí, koho jsem se ptal, moc nepochopil jednotlivé pilíře důchodové reformy. Taky tomu nerozumím. Kam mám jít, jaké spoření zařídit a tak,“ zlobí se Lejsek s tím, že reformy se měly udělat už dávno, aby si lidé sáhli na dno a teď už by se žilo líp. Naopak předsedu odborového svazu KOVO Josefa Středulu chválí. Je prý aktivní, má radikálnější úvahy a umí se vcítit do kůže dělníka. Na demonstraci v Praze, když byl pařák až hrůza, si třeba navlékl azbestový oblek.
Kancelář odboráře stojí uprostřed jednotlivých hal, takže zpět do procesu. Z vysokých pecí se tekuté železo převeze ve veronikách do oceláren. Nejdříve se zkujňuje v tandemových pecích podobných kotlům ze sci – fi pekla. Tanky T – 62, připomínající opevněné bagry, zde přesunují strusku. Po odpichu se ocel dohotoví na požadované parametry v pánvové peci. Ta se pak největšími jeřáby v areálu s nosností tří set padesáti tun zavede do polohy k lití a začne z ní vytékat šest nekonečných proudů oceli. Tekuté železo mají v merku oceláři, tuhé pak už valcíři. V některých provozech už se stejně nepozná, kdo je kdo. Výsledkem jsou takzvané bramy, jakžtakž přeloženo obdélníkové pláty oceli. Jakési polotovary, které se pak vyválcují na základní svitky. Provozy jsou většinou třísměnné a zrovna nastává konec jedné šichty. Nejlepší čas na zpověď fachmanů.
Tankista a jeřábnice
Právě s tankem na odklízení strusky jezdí Lubomír Batko. Už to dělá celých třicet let. Proto může srovnat bývalé typy vozidel s těmi dnešními. „Dřív jsme jezdili na strojích připomínajících mašiny jako z filmu Čtyři z tanku a pes. Dnes mají posilovače řízení, ovládání se zlepšilo a tak dál,“ vysvětluje pomenší Ostravan. Co se týče výhod a platu, nestěžuje si. Podle firemních prospektů se ve firmě pobírají mzdy v průměru okolo necelých třiatřiceti tisíc korun. „Kamarádi, co dělají někde na buldozerech, berou okolo třinácti tisíc. S dvěma děckama zaplatíte nájem, koupíte jídlo a na nic víc se nezmůžete,“ líčí s tím, že mocipáni, co ovládají zemi, vůbec netuší, jak se obyčejným lidem žije těžce.
„Nic dobrého,“ zmíní jen na adresu vlády jeřábnice Jarmila Šibutová a dodá: „Podle bývalých tabulek už jsem mohla být dávno v důchodu. V souladu se současnými se stanu zasloužilou důchodkyní až ve dvaašedesáti letech. Hrůza. A nikdo neví, kam to ještě protáhnou.“ Řídí jeřáb, co v ocelárně nakládá bedny s železem do pecí. Do Ostravy se přestěhovala z Frýdku – Místku a v areálu Nové huti maká od roku 1980. „Ženských nás tady už moc není. Mně se ale s chlapy dělá dobře. Oni fachají dole, já nahoře. Pracuje se na tři šichty, říkáme tomu kolotoč. Často jdete i na noční. Super, ne,“ povzdychne si.
Úvahy o budoucnosti
Na konci výrobního procesu stojí středojemná válcovna. Právě tady se vyrábí profily, které jsou k mání v každých stavebninách. Profily jako účko, íčko, žebírková betonářská ocel a další. Celkem jich je zhruba na dvě stě padesát. Nejdřív se dvě ohřívací pece nakrmí polotovary z ocelárny, pak je tvaruje třicet válcovacích stolic a nakonec se vyválcované profily ochladí na únosnou teplotu, nařežou na požadovanou délku a spočinou ve skladu. V ArcelorMittal Ostrava posledních pár let kladou největší důraz na bezpečnost a ekologii provozů. Takže smog v Ostravě už dávno nelze svalovat primárně na Novou huť. Jsou tady však jiná, již výše naznačená, rizika.
Hutnictví a ocelářství, přestože jsou na něm závislá všechna důležitá výrobní odvětví, se v Česku stává Popelkou. Kvůli tomu v huti nemůžou přijít na jméno některým politikům. Kandidát na prezidenta Vladimír Dlouhý proto asi mezi místními moc hlasů nezíská. „Úplně všichni si myslí, že hutnictví je obor v předsmrtelné křeči, což je chyba bývalého ministra průmyslu Dlouhého. Ten říkal, že hutě jsou na nic, že budeme vyrábět počítače. Jemu vděčíme za to, že už neexistuje Poldi Kladno,“ zlobí se jeden ze zaměstnanců ocelárny anonymně. Ostatně vyhlídky tohoto průmyslového odvětví nejsou opravdu dvakrát moc růžové a důvodů je více.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
_profil_top.jpg)
