Mělník: Bourat, nebo nebourat?

Bude město směřovat cestou pokroku, prezentovat se moderní architekturou a rozvojem 21. století, kde novodobá a nadčasová architektura bude stejně ceněna a navštěvována jako historické objekty na mělnické akropoli, anebo se spokojí se stávajícím stavem, pokusí se „ošetřit“ staré rány a v umírněném stavu bude pokračovat do dalších let. Vzhledem k důležitosti tohoto rozhodnutí je nutné poskytnout občanům města Mělníka všechny informace, které mohou použít při jejich rozhodování. Zároveň je pochopitelné, že drtivá většina není odborníky v oblasti urbanismu, architektury a stavebnictví. Následující článek, který stručně charakterizuje objekt VVS, má přinést kompletní přehled o urbanisticko-architektonickém řešení a stávajícím stavu objektu.

Urbanistické řešení objektu
Předměstí města Mělníka se v historii vyvíjelo zejména jihovýchodním směrem, a to díky příhodným terénním podmínkám, kde mělnický ostroh klesá mírným spádem a umožňoval tak vznik nové zástavby za středověkým opevněným jádrem. Řešené území se nalézá přímo za částečně zachovalými hradbami, ve vysoce hodnotné městské části. Historický vývoj vymezil v oblasti objektu VVS dvě cesty, obchodní komunikaci (dnešní Tyršova ulice) a obslužnou komunikaci (dnešní ulice Nová). Mezi nimi vznikla rostlá bloková struktura, která se postupně rozvíjela od dnešního prostoru náměstí Karla IV. směrem k dnešní budově pošty. Tato zástavba historických objektů, které rozšiřovaly centrum za hradby, byla z poloviny zcela zdemolována a nahrazena novým kulturním objektem v 70. letech minulého století. Zachovala se tak pouze severní část bloku, paradoxně ta architektonicky méně kvalitní.
Urbanistické řešení objektu VVS rozšiřuje plochu náměstí, kde z původně uzavřeného lichoběžníkového tvaru vzniká otevřené kosodélníkové náměstí. Zcela tak mizí historická stavební čára jedné strany náměstí. Prostorové řešení vytváří nové drobné veřejné prostory, které ovšem nemají opodstatnění, jelikož vlastní plocha náměstí je dostatečná. Důležité je zmínit, že dvě náměstí ve městě velikosti Mělníka nejsou zcela běžná, a tudíž je nesmyslné vytvářet další drobná prostranství v jejich přímé blízkosti. Výše zmíněné drobné prostory se nalézají u křížení ulic Tyršova - 5. května, Nová – Vodárenská, a pak podél ulice Nová směrem do objektu VVS. V posledním zmíněném prostoru navíc vzniká zcela plná a „mrtvá“ stěna, která výrazně poškozuje blízké okolí, a to nejen z hlediska designu a provozu, ale také bezpečnosti. Tímto prostorovým řešením je celá původní bloková struktura zničena a obraz města tak dostává cizorodý prvek, možná až agresivní bez jakékoli myšlenky či kompozice. Za pozitivní lze považovat pěší osu vedoucí přibližně středem bloku. Centrum města je tak lépe propojeno, vzdálenosti jsou zmenšeny a vzniká nový zajímavý veřejný prostor.
Ačkoli se objekt nalézá v terénu, který postupně klesá směrem od centra, nijak jej nerespektuje, a tak se zcela ztrácí přehled o výškových poměrech. Jedna z kvalit města Mělníka, jeho postupná gradace směrem k jádru, je zde zcela potlačena.
Orientace vstupů do objektu, jeden ze základních tvůrčích prvků veřejného prostoru, je navržena logicky do tří nároží u křížení ulic.
Celkově hmota VVS dává prostoru zcela jiné měřítko, monumentální a velmi výrazové, které zásadně potlačuje charakter a atmosféru prostoru vedoucí do historického cenného jádra města.

Architektonické řešení objektu
Najít základní myšlenku – ideu tvůrců objektu VVS je poměrně náročné. Při podrobnějším prozkoumání lze nalézt určitý řád, a to v podobě šesti hmot tvořících jednu budovu, kde každá je tvořena polygonálním půdorysem. Ostré, různě zalamované mohutné hrany a objemy spolu s ignorováním historického prostředí jsou charakteristickými prvky objektu, a tak je možné uvažovat i o velmi vzdálené inspiraci autorů brutalismem. Rozhodně zde nelze nalézt inspiraci původní blokovou zástavbou, která je tak zcela vymazána z obrazu města.
Společenský sál, jako hlavní funkční náplň, je zvýrazněn mohutnou jednotnou střešní konstrukcí v podobě nízké sedlové střechy, která tvoří protiváhu spodní rozdrobené podnoži. Zbylé hmoty jsou navrženy s plochými střechami s lehkým oplechováním hran atik. Vzhledem k vysoké členitosti objektu vzniká spousta ploch na střeše, které zůstávají nevyužity. Zároveň je tímto řešením za použití několika plochých a nízkých sedlových střech zásadně narušena střešní krajina města. (Pozn. Střešní krajina města je odborný pojem, který se zabývá panoramatickými pohledy na město z ptačí perspektivy, případně z věžových objektů, jako jsou historické městské věže, zvonice apod. Celková jednolitost střešní krajiny, zejména v historických jádrech měst, je jedním z hlavních ukazatelů kvality, zachovalosti a tím pádem i atraktivity městského centra.)
Návrh fasádního pláště v podobě obkladu z kabřincových pásků je jediným možným řešením vzhledem ke členitosti objektu. Jednolitý plášť sjednocuje stavbu a tvoří z ní jeden celek. Tímto řešením ovšem vzniká mohutná „masa“, která potlačuje sousední zástavbu a v podstatě ji vymazává z pohledových os. Fasádní otvory v podobě oken a různých vstupních dveří jsou navrženy s jednoduchým členěním a designem, který částečně sjednocuje celkový vzhled objektu.
Objekt obsahuje celkem tři nadzemní podlaží (suterén, přízemí a patro), přičemž každá ze šesti částí neobsahuje vždy všechna podlaží. Není cílem rozepisovat každou část do podrobnosti, a tak budou popsána jen jednotlivá podlaží a jejich charakteristická náplň. Suterén z převážné části slouží jako zázemí objektu, nachází se zde zázemí zaměstnanců a návštěvníků, menší kulturní sál a technické místnosti slouží pro provoz objektu. Přízemí je z převážné většiny tvořeno velkým společenským sálem s foyer, šatnami, WC a částmi pro samostatné provozování restaurace, případně služeb apod. Patro bylo taktéž určeno pro provozování různých služeb, kavárenských zařízení, kanceláří apod.
Dispoziční řešení je celkově velmi předimenzováno vzhledem k velikosti města, což by se odráželo na finanční náročnosti provozu. Vzhledem k polygonálnímu řešení půdorysů jednotlivých částí objektu vznikají v interiéru ostré a nepraktické rohy místností, které lze jen velmi těžko využít. Zároveň se jedná o nepříjemné prostory z hlediska pocitového vnímání člověka v takovémto interiéru.
Celkové architektonické řešení je výrazem malého estetického cítění, nefunkčních detailů a absolutního nerespektování sousední zástavby, které v žádném případě nepovznáší kvalitu městského prostoru.

Současný stav objektu
V následující kapitole budou rozepsány jednotlivé hlavní stavební části objektu a jejich současný stav.

Základové konstrukce
Stávající stav základových konstrukcí nelze prozkoumat bez použití destruktivních metod. Vzhledem k velmi masivnímu a předimenzovanému návrhu lze předpokládat, že nejsou zásadně narušeny.

Svislé nosné konstrukce
Prefabrikovaný skelet ztratil část betonové krycí vrstvy ocelové výztuže. Téměř na všech spojích prefabrikovaného systému se projevují praskliny a částečná koroze ocelové výztuže. Nosné cihelné stěny v prostoru hlavního sálu jsou výrazně zasaženy vlhkostí vlivem netěsnosti střechy a následnou hnilobou.

Vodorovné nosné konstrukce
Prefabrikovaný skelet ztratil část betonové krycí vrstvy ocelové výztuže. Téměř na všech spojích prefabrikovaného systému se projevují praskliny a částečná koroze ocelové výztuže.
Dřevěné příhradové vazníky tvořící zastřešení hlavního sálu jsou v místě uložení na nosné stěny v permanentní vlhkosti vlivem zatékání střechy. V těchto místech lze předpokládat částečné narušení jejich stability.

Svislé nenosné (výplňové) konstrukce
Vnitřní dělící stěny jsou v drtivé většině nedokončené, bez povrchové úpravy. V mnoha případech jsou mechanicky narušeny nebo napadeny hnilobou vlivem pronikání vlhkosti.

Hydroizolace spodní stavby
Vzhledem ke špatné výrobní kvalitě použitého hydroizolačního pasu lze předpokládat nedostatečnou ochranu objektu proti zemní vlhkosti, která se projevuje zejména v prostorech suterénu.

Střešní plášť
Střešní plášť hlavního sálu vykazuje po celém obvodu netěsnosti. Dešťová voda silně proniká do interiéru, kde poškozuje nosné stěny a nedokončené podlahy. Na stěnách se rozrůstají hniloby a plísně, a to v celé ploše stěn.

Povrchové řešení fasády
Na fasádním plášti je znatelná jeho postupná degradace. Obkladové pásky odpadají, jsou popraskané a jejich barevnost a struktura vlivem klimatických vlivů výrazně degraduje. Výplně otvorů (okna, dveře) jsou v převážné většině původní, zcela nevyhovující současným požadavkům na provoz.

Interiér (povrchové úpravy, mobiliář apod.)
Celkové vnitřní prostředí je silně zanedbané. Prostory, které byly alespoň částečně využívány, jsou zastaralé. Zbylé prostory, které nebyly dokončeny, jsou ve zcela degradovaném stavu a vyžadují kompletní rekonstrukci bez možnosti zpětného využití jakýchkoli prvků. Většina interiéru je napadena hnilobami a plísní vlivem pronikání vlhkosti ze střešního pláště.

Vedení vnitřních instalací
Vnitřní rozvody jsou provedeny v částech, které byly po určitou dobu uvedeny do provozu. Zbylé prostory se nachází v nedokončeném stavu, přičemž tyto prvky jsou zcela degradované bez možnosti zpětného využití.

Tepelně-izolační obálka budovy
Stávající objekt neobsahuje žádné tepelněizolační vrstvy, vyjma zateplení střechy hlavního sálu. Tato tepelná izolace je však vlivem pronikání vlhkosti zcela nepoužitelná. Stávající výplně otvorů jsou zcela mimo normové požadavky na tepelnou techniku budov. I přes celkovou rekonstrukci bude objekt náročnější na provoz než novostavba, a to vzhledem ke stavebně-technickým detailům, které nebude možné změnit ani při celkové rekonstrukci (jedná se zejména o detaily spodní stavby apod.)

Závěrem…
Stávající podoba objektu VVS je výrazně ovlivněna faktem, že nebyl nikdy plně dostavěn a uveden do provozu. Tím byla jeho degradace urychlena až do současného stavu, který by v případě opravy vyžadoval generální rekonstrukci ve smyslu „oholit“ stavbu až na hlavní nosné konstrukce, zanalyzovat jejich stav a následně znovu dostavět ve zcela nové podobě. Je na zváženou, jaký efekt by tato rekonstrukce měla, jelikož vždy se bude muset vycházet ze stávajícího stavu dispozic, hmotového a konstrukčního řešení. A to ještě není zohledněna pravděpodobnost výskytu velkého počtu problémů, které se objeví až při stavebním zásahu do objektu, tak jak je u rekonstrukcí běžné. Samozřejmě, tyto problémy pak neustále zvyšují celkovou hodnotu stavby oproti původním uvažovaným kalkulacím.
Na druhou stranu, celková demolice spolu s vyššími náklady na přebudování tohoto prostoru s sebou nese jednu obrovskou výhodu, a to možnost navrátit život a kvalitní architekturu do městského centra. Architekturu, která nebude omezována chybou z minulosti, architekturu, která vzejde z novodobých principů fungování budov, a kterou budou moci lidé plnohodnotně využívat bez kompromisů.
Město je živý organismus, který se neustále vyvíjí a je zcela běžnou praxí zbourání a znovuvybudování těch částí měst, které se ukazují jako nevyhovující. A myšlenka, že Mělník je městem tradic, kvalitních historických budov, ale také moderní architektury a veřejného prostoru je jistě zajímavější, než kompromis s nejistým výsledkem.

Martin Řehák, architekt města Mělníka