„Plukovník Ivan Solovka je výjimečnou osobností. Jeho životní postoj a statečnost, nezlomná ani v těch nejtěžších okamžicích života, je příkladem a vzorem pro občanskou zodpovědnost, vlastenectví a naplnění demokratických principů. Život plukovníka Ivana Solovky je příkladem jedinečného člověka,“ uvedl k podání návrhu primátor Antonín Staněk.
Držitel Československého válečného kříže, Záslužného kříže ministra obrany III. stupně, medaile Za chra brost a řady dalších vojenských poct významně přispěl po roce 1989 k obnově Československé obce legionářské v Olomouci, kde byl jejím dlouhodobým předsedou. Z titulu funkce se podílel na všech jejích aktivitách včetně setkání veteránů a jeho vzpomínky zaznamenala i organizace Paměť národa. „I přes svůj pokročilý věk a zdravotní stav účastní veřejného života. Je duší našeho centra komplexní péče o veterány, kde v současné době pobývá. Bohužel je již zcela osamocen, ovdověl a obě jeho děti již léta žijí v emigraci,“ komentoval ředitel Vojenské nemocnice Olomouc Martin Svoboda.
Plukovník Ivan Solovka (6. září 1923) je rodákem z Podkarpatské Rusi (Volové, tehdy ČSR dnes Mižhorje, Ukrajina). V roce 1939 utekl před okupací rodné země Maďarskem do Sovětského svazu. Jako Čechoslovák, kterým se cítil být, usiloval o obnovení své vlasti, kterou rozbilo nacistické Německo. Místo toho jej však čekalo vězení v sovětském gulagu a tři roky tvrdé práce v táboře Pěčora na severním Uralu při polárním kruhu. V roce 1942 se díky Heliodoru Píkovi dostává z vězení a v roce 1943 dostává šanci podílet se na formování československé zahraniční armády v Buzuluku. Výcvik prodělal v Novochopersku a od té doby byl účasten všech velkých bitev československých jednotek - o Kyjev, Bílou Cerekev, Duklu, dále operací na Slovensku a Moravě. V květnu 1945 spolu s Československými jednotkami osvobozoval Hanou, se kterou následně spojil svůj život. Když se Podkarpatská Rus stala součástí SSSR, bylo Ivanu Solovkovi nabídnuto sovětské občanství, což ale odmítl a optoval pro Československou republiku. Nadále setrval v armádě, po únorových událostech roku 1948 jej však jeho minulost vězně gulagu diskvalifikovala z patřičného služebního postupu. Z obav před pronásledováním se na radu nadřízeného a v atmosféře procesu se Slánským a Reicinem stal roku 1952 členem KSČ. Maturitu na elektrotechnické průmyslovce složil až v době politického uvolnění ve druhé polovině 50. let. V roce 1968 se kriticky postavil k invazi vojsk Varšavské smlouvy a v rámci stranických prověrek byl z KSČ vyškrtnut. Jeho další osud v armádě byl řešen poměrně dlouho, aktivní službu v armádě ukončilo jeho předčasné propuštění k 31. prosinci 1974. Dlouho pak nemohl najít zaměstnání, až byl díky nemalé statečnosti vedení olomouckého divadla přijat jako osvětlovač, kde setrval až do odchodu do důchodu. Za své nasazení dostal státní vyznamenání Československý válečný kříž 1939, Medaile Zachrabrost, Vyznamenání Za osvobození Kyjeva, Vyznamenání Za osvobození Bílé Cerekve, Polský válečný kříž, Záslužný kříž ministra obrany III. stupně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
