Ve čtvrt na šest úplné zatmění skončí. Pro přesnost je třeba podotknout, že úplnému zatmění Měsíce předchází a po něm následuje zatmění částečné, pouhýma očima nespatřitelné.

Abychom takový úkaz spatřili, musí se Země dostat na spojnici Slunce s Měsícem. Zeměkoule pak za sebou vrhá sbíhavý plný stín a rozbíhavý polostín a ve chvíli kdy do něj Měsíc vstoupí, lze za bezmračné oblohy pozorovat, jak se Měsíc postupně stmívá. Měsíc při zatmění z oblohy ale nezmizí. Při průchodu zemským stínem Měsíc výrazně ztmavne, díky zemské atmosféře však nikdy zcela nezmizí. Vzdušný obal Země láme podobně jako optický hranol sluneční světlo do vnitřku zemského stínu. Na Měsíc ale dopadá jen červená (dlouhovlnná) část spektra slunečního světla, neboť vzdušné molekuly modrou barvu rozptýlí už v atmosféře, díky čemuž také vděčíme za blankyt denní oblohy. Měsíc tak „chytne“ zvláštní naoranžovělou, cihelně červenou, rudou nebo dokonce nahnědlou barvu. Nejzajímavější bývá zpravidla zabarvení na počátku a před koncem fáze úplného zatmění, kdy se na světlejší okraj Měsíce promítá světlo procházející zemskou ozonovou vrstvou. Ten k načervenalému zabarvení ztemnělého Měsíce dodává světle šedý až namodralý nádech. Tento „tyrkysový“ jev poprvé popsal v roce 2007 klimatolog Richard Keen z Univerzity v Coloradu a byl pozorovatelný u celé řady předchozích měsíčních zatmění.