Pan kardinál Duka uznal za vhodné oblažit český veskrze ateistický národ názorem katolické církve na vznik Československé republiky ve vysílání Českého rozhlasu. Prohlásil, že to nebyly český a slovenský národ, kdo rozbil „žalář národů“. Podle katolické církve šlo jen o politickou hru tří otců zakladatelů s níž zbytek národa neměl mnoho společného. Nedivím se katolické církvi, že chce republikánskou tradici přemalovávat k obrazu svému. Vždyť republika byla z pohledu církve vždy ten nejhorší nepřítel.
Každý republikán, opravdu sebevědomý občan, který věří více v přirozenou rovnost všech lidí než v boha a v moc lidu více než v tu nadpozemskou, by měl znát skutečný důvod a historii vzniku své republiky. Přestože Masaryk, Beneš a Štefánik ve čtyřech válečných letech první světové války prokázali geniální státnickou prozíravost daleko přesahující myšlenkové klima jejich doby, byla to především československá historická zkušenost s Rakouskem-Uherskem, která pomohla rozbít „žalář národů“.
Při hodnocení vzniku našeho samostatného státu se vytrvale zapomíná celkový kontext, který k jeho vytvoření vedl. Předcházelo mu důležitých sedmdesát let od jara roku 1848 do podzima roku 1918. Od dopisu Františka Palackého velkoněmeckým liberálům do Frankfurtu po Masarykovu Washingtonskou deklaraci. Přehlídka mnohých českých kompromisů, umírněných žádostí a proseb o pouhé zrovnoprávnění českého národa s ostatními národy monarchie narážející do rakousko-německé (maďarské) arogance a neústupnosti. Rok 1848, padesátá léta, rakousko-uherské vyrovnání (na úkor ostatních), fundamentální články, pokusy o punktace...
A třeba říci a vyzdvihnout, že někdy byl odpor proti Čechům kladen i v rozporu s názorem samotného císaře Františka Josefa. Tento odpor germánského (maďarského) proti cizímu, nejen slovanskému, ale zejména proti němu, nebyl totiž nikdy záležitostí konkrétních historických osobností, nýbrž obecným, kolektivním postojem rozhodující většiny rakouských Němců a Maďarů. Tento fakt je třeba dnes obvlášť zdůraňovat a trvat na něm. Jsou pro něj nezpochybnitelné historické důkazy.
V Českých zemích postupně nezadržitelně narůstal pocit nespokojenosti a zoufalství ze sociální i politické situace Čechů, i když na Moravě se vedlo Moravanům lépe (v roce 1905 došlo k tzv. Moravskému vyrovnání). O Slovácích krutě utlačovaných Maďary nemluvě. Český národ se však nerozcházel s Rakousko-uherskem jen ve věci praktického státního uspořádání, ale též v otázce ideové.
Česká národní idea se formovala stále více na základě tehdejšího (!) liberalismu, socialismu a humanismu. Čeští vlastenci ani v době vypuknutí světové války, ani na jejím sklonku, neměli sice jasně vytýčený konkrétní politický program, přesto se však shodovali na systému hodnot, na jehož základě později vzniklo nové moderní uspořádání světa po 1. velké válce. Tento nový svět byl zcela neslučitelný se zatuchlou habsburskou monarchií, s jejími středověkými ideovými základy, podle nichž byly dynastie Habsburků a Hohenzollernů dosazeny na trůn z Boží milosti a všechen společenský řád vycházel z římsko-katolické křesťanské hierarchie světa.
Tyto palčivé rozpory nabyly intenzity ve válečných letech. Postup Tomáše G. Masaryka, jeho kolegů, domácího i exilového odboje, byl pouze nutným vyústěním již dozrálé historické situace, nepřekonatelného rozporu dvou rozdílných představ o světě, které nebylo nakonec možno řešit jinak než rozbitím Rakouska-Uherska. Ostatně jak to učinily i ostatní národy monarchie ve stejné době.
V žádném případě tedy nešlo o pouhé politické dobrodružství tří politiků. Jako republikáni, občané bývalého Československa, můžeme jistě být právem hrdí, že jsme měli tak skvělé státníky, kteří dokázali přetavit touhu celého národa do rozhodných činů a moudře ji formulovat v rámci nového státu.
Pan kardinál Duka blahosklonně obhájil činy otců zakladatelů, neboť vytýkat jim založení společného státu je prý z pohledu katolické církve zpozdilé. Je zpozdilé jim vytýkat rozbití rakouského soustátí a spojení Čechů a Slováků v jednom útvaru spolu s Němci a Maďary.
Ano, katolická církvi, už je pozdě. Staré časy se skutečně nevrátí. Byli jsme to my, kdo je rozbili a ničeho na rozdíl od vás nelitujeme. Voláme proto zase aktuální - ať žije republika!
Vojtěch Adam, poslanec PS PČR za KSČM
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KSČM
