Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Moc nás tady dneska není, nebo aspoň na tu rozpravu samotnou.

Každopádně věřím, že přesvědčím aspoň některé kolegy, kteří váhají, jak mají dneska hlasovat, aby nepodpořili ty pozměňovací návrhy, které by právě umožnili rušení nebo tu možnost dávat děti do ústavní péče.

Možná se budu v mnoha věcech opakovat, ale strašně si vážím práce lidí v kojeneckých ústavech, protože ty lidi to nedělají proto, aby měli práci, aby dostávali peníze, ale především proto, že to mají jako poslání a chtějí pomáhat těm dětem, které bohužel tam musí být umístěny z jakýchkoli důvodů. Hovoříme tady, nebo mé předřečnice tady hovořily o tom, že je ideální stav, aby děti byly v rodinách. Myslím, že tady asi není nikdo, kdo by si to nepřál, aby každé dítě mělo milující rodinu. Ale zároveň si musíme nalít čistého vína a říct si, jaká je praxe.

Bohužel, a i ta doba pandemie celou situaci bohužel opravdu zhoršila a zhoršuje. Ukazují to i čistá statistická data, ukazují to i další třeba i reportáže České televize, která se tomu věnovala velmi intenzívně, že situace u dětí a chování k dětem se výrazně zhoršuje. A to nejen u těch starších, ale bohužel i u těch nejmenších. To, že tady máme několik dětí ročně, které jsou opravdu nechtěné už po porodu, to víme, to je holý fakt. Ano, těmto dětem je de facto umožněno, aby třeba šly okamžitě do přechodné pěstounské péči a aby se jim okamžitě hledala dlouhodobá péče, nejlépe pěstounská, ale za nás si myslíme, že nejlépe ta adoptivní rodina, protože to dítě by už nikde jinde tu svoji rodinu nenašlo, respektive že ten návrat do rodiny je nemožný.

Pak tu máme ale děti, které jsou týrané v rodině, které jsou zneužívané v rodině. Velmi často jsou to i děti mladší tří let. Já to tady zdůrazňuji právě proto, protože se bavíme o dětech, které mají samozřejmě tím pádem projevy psychických poruch a samozřejmě zdravotních. A ať se vám to líbí nebo ne, tak z 90 %, a budu si za tím stát, současní přechodní pěstouni, které v České republice máme, nejsou, nejsou schopni řešit situaci u těchto dětí. Vím, že máme třeba i pěstouny, kde jsou zdravotníci, nebo kde je zdravotní sestra nebo manžel třeba je zdravotník, a tak dále. To je úplně super. Ale na druhou stranu máme opravdu velké procento, kdy těmto dětem nestačí jenom pohlazení, chování a snaha předat jim lásku. Tady je opravdu nutnost podívat se na to z toho zdravotního hlediska a z toho dalšího řešení, co máme.

Také bych chtěla zdůraznit, že kojenecké ústavy, jak o nich třeba hovoří přednesený návrh pana kolegy Juchelky, v takzvané transformaci, se transformují minimálně 10 let. Kojenecké ústavy dnes, jak je znáte, tak v mnoha krajích už mají třeba i rodinné typy, jsou třeba i v bytech. Vidíme to hodně v Plzni. Ale třeba na Kladně se hodně věnují, a byla jsem tam nedávno, tím, že pomáhají těm maminkám, které mají snahu být se svými dětmi, ale z různých zdravotních nebo i psychických problémů to dělá problém. To znamená, že je ubytovávají ve svém zařízení, pomáhají jim zapracovat se ve své péči o dítě, pomáhají jim, radí jim a tak dále. To u pěstouna nevidíme.

A jedna věc, kterou bych chtěla zdůraznit: ať pěstouni mají napomáhat návratu dětí do původní rodiny anebo připravovat ty dlouhodobé rodiny, tak víceméně ta pomoc až takto důrazná, že mohou bydlet v zařízení, kde je jim poskytnuta veškerá péče a zároveň je tu snaha, aby se samotný rodič staral o to miminko a zároveň nebyli od sebe odloučeni, to bohužel velká míra těch pěstounských rodin logicky poskytnout nemůže.

Když jsem jela minulý týden domů z této Sněmovny, tak jsem dostala telefonát. Schválně nebudu říkat, od koho, ale od jednoho zařízení. A zjistila jsem, že jsme se dostali už i do stylu severských zemí, kdy děti byly odebrány mamince, dítě, sociální pracovníci to mamince oznámili po telefonu a dítě odebrali do pěstounské rodiny. Bylo to z důvodu, kdy jedna maminka byla umístěna se svým půlročním dítětem do kojeneckého ústavu nebo dětského centra, a bohužel stala se nehoda. Při přebalování dítě spadlo z postýlky a muselo být hospitalizováno. Dítě bylo plně kojeno, to znamená maminka odjela i s dítětem do nemocnice, byla s ní sociální pracovnice, zavolala matce, že na základě této skutečnosti se dítě odebírá a jde do pěstounské péče.

Nevím, jestli si to dovedete představit, ale my se opravdu dáváme do stylu severských zemí tím stylem, že se snažíme, nebo že to je vlastně snaha odloučit od matky její vlastní dítě, ač je na tom třeba psychicky nebo nějak sociálně špatně. A víceméně hledáme prostor, jak umístit to dítě právě do pěstounské rodiny. A to si myslím, že je velmi špatná cesta. A já jako matka si vůbec nedovedu představit tuto situaci.

Pak tu máme další věci. Říkáte, že tady máme děti, které by se umísťovaly do jiných zařízení. Hodně o tom mluvil pan kolega Juchelka. Vy tím zařízením nazýváte zařízení vyžadující okamžitou pomoc anebo zařízení pro zdravotně postižené. Ale musíme si otevřeně říci, že tato zařízení mají zcela jinak postavené personální zařízení, to znamená personální vybavení, ať to tedy použiji v rámci té zdravotnické řeči, ale nejsou schopni dát tu adekvátní pomoc tak, jako v tom kojeneckém ústavu. Vím, že my v Ústeckém kraji jsme tak trošku jiní, protože my tam ty dopady vnímáme nejvíc. Ale třeba jsem se znova ptala na statistická data dětí v dětských domovech. A přiznejme si otevřeně, pokud máme naplněnost vlastně v celé republice téměř 100 % v dětských domovech, nemyslíte si, že je zvěrstvo říkat, že děti do ústavní péče nepatří, když my je máme téměř naplněné? A že se bavíme o tom, jestli ty děti, a myslím všech věkových skupin, že tady vlastně vytváříme takový alibismus a říkáme si, že v jiných zemích to jde. Také jsem se ptala, taky to řešíme.