Do roku 2007 byla regulace cen léků v rukách ministerstva financí. Určit cenu není žádná legrace. Žádá si to rozebrat detailně skutečnu nákladovou cenu, aby nás výrobce neoblafnul, započítat cla, další dovozní přirážky a náklady, vše korigovat limitem nákladů v tuzemsku, přidat k tomu velmi důležité kritérium vývoje kurzu koruny, inflaci země výrobce, naši i tu evropskou, kupní sílu obyvatel a spoustu dalšího.

Zcela transparentní a přehledně stanovenou maximální cenu konkrétního léku se každý mohl dovědět vždy pravidelně 1. července v cenovém věstníku ministerstva. V Česku se do té doby dařilo držet o čtyřicet až šedesát procent levnější léky, než byly průměrné evropské ceny. Vše bylo jasné, srozumitelné, prokazatelné, obhajitelné. Proti rozhodnutí bylo možné se odvolat, chybu v ceně napravit. Na základě těchto cen pak ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny rozhodovaly o úhradách nemocným lidem a zdravotnickým zařízením podle toho, jak byli lidé nemocní, jak lékaři léčili. Tedy podle toho, čemu rozumějí oni a kolik na to mají peněz.

V roce 2007 se však stalo něco neobvyklého. Tehdejší ministr financí Kalousek a ministr zdravotnictví Julínek se dohodli a nechali ve vládě převést kompetence cenové regulace léků na ministerstvo zdravotnictví a jemu podřízený Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Kozel se stal zahradníkem.

Agendu dostal na starost první náměstek Šnajdr, do té doby dlouhodobý vrcholový pracovník zastoupení nadnárodní farmaceutické firmy Pfizer. A začaly se dít věci. Z jasných a exaktních ekonomických pravidel se stala složitá a nepropracovaná metoda porovnání s referenčními státy, jejichž počet se postupně redukoval na pouhé tři, přibyly další nestandardní regulační prvky, regulace se začala změkčovat a ceny léků zvyšovat, bylo méně léků s regulovanou cenou, pacienti si sahali hlouběji do kapes.

Samozřejmě, toho všeho by si určitě někdo všiml. A tak se vše dovedně maskovalo tím, že nebylo možné každoročně provést revizi cen léků – ta se nakonec prodloužila až na tři roky. Možnost revizí cen se postupně zkomplikovala natolik, že jen současné odhady takto nenávratně ztracených peněz se pohybují od dvou do deseti miliard korun.