Od začátku léta vydávají města a obce vyhlášky, zakazující odběr vody k zalévání nejen z vodovodů, ale už i z říček a potoků. Mnozí z nás vyrůstali v dobách vodního blahobytu, nyní nás čekají horší časy, kdy vždy tekoucí voda z kohoutku přestane být samozřejmostí.
Všichni cítíme, že letní horka jsou stále nesnesitelnější a že deště přicházejí v podobě prudkých bouřek. V zimě napadne jen málo sněhu, takže ani pomaleji se vsakující sněhová pokrývka nezajistí dostatek vláhy do zbytku roku. Mohou za to celosvětové klimatické změny? Zčásti jistě ano. Pravda je ale taková, že za sucho, které postihuje stále větší části naší republiky (a Moravu asi nejvíce), si můžeme i my sami.
Proč tomu tak je? Zkuste se nyní v období, kdy je sklizeno a pole odpočívají před další sezónou, podívat, jak vypadají naše pole. Jsou to většinou udusané rozsáhlé lány. Hlubokou orbu, která umožňuje půdě dýchat a opravdu si odpočinout, na nich uvidíte jen výjimečně. Z půdy se totiž stal výrobní prostředek obhospodařovaný tak, aby plodil co nejvíce za co nejmenších nákladů. A tak se zřejmě vyplatí poslat na ty lány stále těžší zemědělskou techniku a nasypat do půdy tuny chemických hnojiv, protože ta organická (hnůj) prostě nejsou, neboť dobytek se chovat nevyplatí a hluboká orba asi taktéž ne. Z půdy mizí organické složky (drobný hmyz a užitečné mikroorganismy), stává se z ní udusaná krusta neschopná nejen vodu udržet, ale také ji pustit dolů, aby mohla doplnit zásoby spodní vody. A to nemluvím o tom, jaké chemikálie po takové cestě voda sebere s sebou. Současná zemědělská státní politika nahrává těm, kteří se k půdě chovají výše popsaným způsobem. Módní a ekonomicky zajímavé jsou plodiny, které přispívají k jejímu dalšímu vysychání a odčerpávají z ní poslední zbytky živin. Například kukuřici a řepku. Nikoli na jídlo, ale jako státem (z našich daní) dotované palivo do motorů či pro byznys bioplynových stanic. Všimli jste si, že se v poslední době pěstují snad všude?
A všimli jste si, kolik polí je nyní zastavěno, zabetonováno, nevratně zničeno? Víte o tom, že ročně v Česku zmizí kolem šesti tisíc hektarů půdy?
Tímto způsobem chování k zemědělské půdě se nám podařilo narušit malý vodní cyklus – tj. stav, kdy se část vody, která naprší, vsákne do půdy. Velká většina dešťové vody tím pádem neodteče do potoků a řek, ale přímo či prostřednictvím rostlin se vypaří zpět do atmosféry, kde se vysráží do mraků a vyprší se. A tak pořád dokola.
Malý vodní cyklus vytváří tzv. měkké srážky. Jsou méně intenzivní, ale častější. Jenže měkkých srážek ubývá a nad městy a zemědělskou krajinou prší mnohem méně, protože vyhřátý suchý vzduch tam dešťové mraky nepustí. Místo toho si zvykáme na přívalové deště a silné bouřky, kdy vysušená krajina není schopna takové přívaly vody pojmout, ta odtéká do řek a bere s sebou další ornici, která měla vodu původně zadržet.
A tak je už více než 70 procent naší půdy postiženo erozí, a stále klesají zásoby spodních vod. Na Zlínsku je až 70 procent zásob spodních vod hluboko pod normální hladinou.
Postavme přehrady! Volání betonové lobby připomíná vábení sirény. Vypadá to jednoduše, ale nefunguje to. Voda z přehrad nemůže napojit vyprahlou krajinu ani omylem. Je nutné výrazně přehodnotit a změnit současnou zemědělskou politiku. Podporovat jen ty zemědělce, kteří nepřispívají k dalšímu ničení našeho půdního fondu a naopak pomohou změnit naši půdu a vlastně i krajinu tak, aby z ní voda pouze neodtékala, ale naopak v ní zůstávala. Na suchá pole totiž opravdu neprší. A když nebude pršet a vsakovat, i naše studny budou stále prázdnější, až vyschnou úplně.
Kateřina Bačová, kandidátka Zelených číslo 2 ve Zlínském kraji
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
