Když jsem psal poslední XXIII. díl volného seriálu Prezidentského povídání o konání prezidenta vzešlého historicky z přímé volby, jevilo se konání Miloše Zemana jako zklidněné. Doslovně jsem tehdy 12. 6. 2014 napsal – „Miloš Zeman se ve funkci prezidenta poněkud zklidnil. Již nedává ostentativně až neomaleně na odiv některé zákulisní „předsevzetí“  svého  kandidování.“ S odstupem nepříliš dlouhého času se toto tvrzení ukázalo jako příliš unáhlené. „Jezevec“ z Vysočiny, jak byl M. Zeman nazýván, a myslím, že je tak nazýván stále, nasál do sebe při skoro desetiletém objímání stromů možná sílu přírody, ale nikoliv její moudrost. Ono zklidnění bylo spíše způsobeno jeho prázdninovým oddychováním a nabíráním nových sil pro aroganci, mlžení o svém okolí, podporovatelích i o těch, jejímž zájmům v podstatě slouží. Nenechal bych se mýlit jeho rádoby tvrdým postojem k situaci na východu Ukrajiny a ukrajinsko-ruskému konfliktu obecně. Konečně nějaká ta rétorika ještě není o konečném postoji, až bude třeba jej zaujmout, když se v tomto nejcitlivějším prostoru pro mezinárodní bezpečnost začnou řešit problémy s konečnou platností.

Ze strany prezidenta pokračovalo nálepkování o neschopnosti a zlehčování kroků lidí z MZV, zejména L. Zaorálka. Snažil se o posílení pozic svých i své enklávy v řadách ČSSD kolem M. Haška, vysílal vzkazy k tomu či onomu zákonu, a „brbral“ na adresu tzv. teroristů a terorismu, čímž mohl vystavit do nebezpečné situace ČR a její občany pobývající na území takto jím hodnocených států nebo jejich občanů. Neopomněl si průběžně „vyřizovat“ účty s Jiřím Dienstbierem mladším., přičemž šlo, a jde jen těžko poznat, proč se tak děje. Jestli je to nějaká vendeta za opovážlivost proti němu kandidovat v přímé volbě o post prezidenta ČR, nebo jde o závist na jeho dobrou pověst a preference popularity anebo nebo zda nejde o pozdní si vyřizování účtů s již zemřelým Jiřím Dienstbierem starším právě přes syna (?)

Posledním „dramatickým kusem“ v divadle pro jednoho muže bylo tažení proti návrhu zákona o služebním poměru, který jako jeden z mála, ne-li jako poslední, absentuje v implementaci legislativy EU do národní legislativy ČR. Jistě, jeho nechuť k tzv. „politickým náměstkům“ je snad i pochopitelná, má-li se ze zákona o státní službě stát účinný nástroj, který by alespoň poněkud vymanil výkon státní správy z moci politických stran. Záměrně říkám „alespoň poněkud“, protože osobně jsem dalek se domnívat, že „naši zkušení matadoři a ochotně jim sekundující ti noví, z podnikatelského prostředí“ (Babiše a spol. nevyjímaje) si nenajdou jiné cesty a cestičky, jak se dostat pod kůži lukrativním pozicím ve státní správě, aby si ji „ošéfovávali“ jako dosud. Konec konců pro příklady nemusejí chodit daleko, vždyť na úrovni samospráv měst, obcí a žel i krajů to zvládli docela slušným způsobem a dnes je naprosto jedno, zda tam vládnou ti z ODS, pravice obecně, a nebo ti z ČSSD nebo KSČM, tedy levice obecně. V čem mi však postoj prezidenta Zemana ke služebnímu zákonu imponovat nemůže, je opět zvolený způsob, kdy nerespektuje stanovisko vládní koalice a ani skutečnost jakéhosi historického průlomu, byť může být a zřejmě je účelové, že se o hlavních problémech tohoto zákona dohodla koalice s opozičními stranami. Kromě KSČM samozřejmě, protože „soudruzi“ pod vedením „hlavního lobbisty a mága zákulisních hrátek“ V. Filipa jsou vždy „proti všemu a všem“. Sice svůj postoj věcněji nezdůvodňují, ale o to více se na něm snaží vydělat, ani ne snad nějaké politické body, jako spíše prebendy pro sebe a své věrné. Vadí mi i schizofrenie a farizejství, které stojí za stanovisky prezidenta Zemana.

V úterý 2. 9. 2014, kdy se zúčastnil projednávání zákona o státní službě v Poslanecké sněmovně PČR prokázal opět svou neomalenost a sebestřednost. Jeho přirovnání politických náměstků ke slimáčkům hodujícím na kapustičce zřejmě načerpal ze svého okolí, kde se po Pražském hradu, v jeho blízkosti pohybuje takových slimáčků celá řada,  rovněž za nemalé finance, a rovněž ne vždy s potřebnou profesní kvalifikací. Ale na Hradě, a u prezidenta ČR zřejmě je tou největší a nejpotřebnější kvalifikací loajálnost a arogance ke stejným lidem a problémům, jako zaujímá sám prezident. Jak jinak hodnotit situaci kolem dlouhodobé rétoriky kancléře Mynáře na adresu J. Dienstbiera  či nyní, i po rozhodnutí soudu ve věci sporu o autorství prezidentské amnestie z doby éry prezidentování V. Klause ve vztahu k P. Hasenkopfovi?! Nakonec, od řečniště prezident Zeman poslancům pohrozil, že pokud návrh projde i s politickými náměstky, a Sněmovna následně přehlasuje jeho veto, podá ústavní stížnost. „Zásadité“ stanovisko! Škoda jen, že podepsal jmenovací ministerský dekret v době, kdy nebylo jasné, jak dopadne soudní jednání ve věci údajného agentství A. Babiše, že trpí v úřadu svého kancléře člověka, jemuž zřejmě nebude vydána bezpečnostní prověrka na tajné a přísně tajné, což jej v podstatě pro zastávání takovéhoto významného úřadu deklasifikuje. Nikoliv však v očích prezidentových, tam jsou pro své prezidentské konání evidentně jiná kritéria, než nastavuje pro druhé, třeba pro jednání a konání Poslanecké sněmovny PČR nebo premiéra. Dokonce tradičně „zmistroval“ i zástupce médií. A namířil úplně nejvýše, na moderátorskou hvězdu první velikosti Václava Moravce. Přeci se nebude zahazovat s nějakým Kotrbou, blahé paměti z Britských listů, dnes využívaného Parlamentními listy, že? Srovnání V. Moravce s jakousi „domovnicí“ a zneužít k tomu ještě zesnulého Pavla Dostála, tak to snese opravdu, ale opravdu jen tak trvale pokažený žaludek páně Zemana, toho času prezidenta ČR.