Balín (OMMO): Tehdy nevadilo, dnes vadí

30. 6. 2016 6:30

Vyšlo další číslo newsletteru INFO OMMO č.47, nepravidelné pravidelného "obšťastníku". Zde je malá ochutnávka z tohoto čísla:

Balín (OMMO): Tehdy nevadilo, dnes vadí
Foto: senat.cz
Popisek: Vlastimil Balín

Vadí, nevadí…

Jako děti jsme hrávaly spoustu her. Dnes tzv. skoro rodinné deskové, tehdy jen některé. Popravdě moc jich nebývalo, a tak docházelo většinou jen na „Člověče, nezlob se!“, dámu, halmu, ovčín, zdatnější a více solitérní hráli šachy. Takové „dardy“ jako dostihy, monopoly apod. nebyly. Proto u nás vítězily hry více společenské, venkovní – Honzo, vstávej, Škatule, škatule, hejbejte se!, a třeba i taková, jako byla - Vadí, nevadí. Pozice nevadí, byla většinou pozicí vítěznou a dost jsme se pobavili a „utužili“ kamarádství účastníků. Zejména na ni si velice často vzpomínám, když sleduji aktivity a projevy, dá se říci, skoro většiny lidí nejen na facebooku, na dalších sociálních sítích, ale i v řadě diskusí v médiích či jen tak někde u piva a setkávání se obecně.  

Jsme Češi a je pro nás tak nějak typičtější než možná pro jiné národy se vyjadřovat ke všemu, na vše mít ten svůj, jedině správný názor, po většině kritický a ještě kritičtější. Snažíme se jako by nastavovat zrcadlo těm nahoře, zastupitelům, poslancům, senátorům, prostě politikům, těm, kterým jsme dali standardními způsoby danými demokratickými mechanismy důvěru, aby za nás - a žel o nás - rozhodovali. Kritiku, rady, no rady…, spíše mentorování a poučování, kde často, ne-li stále, absentuje hlubší osobní znalost problému, je rovněž prosta návodu nebo alespoň pokusu o řešení. Nesouhlasím, ale jak bych si řešení představoval, nemají, a v podstatě většina jej ani nechce mít. Je to totiž snazší k vlastní odpovědnosti. Přitom bychom měli a mohli být sami k sobě, své zkušenosti a dosaženému stupni historického poznání osobního nebo i zprostředkovaného konečně upřímnější a sebekritičtější. 

Leccos jsme jako národ prožili a nedokážeme to - žel - zhodnotit při svých soudech až odsudcích dění kolem sebe, i v Evropě. Pozice v rozdělené, sociálně i jinak „rozhádané“ společnosti je většinově, právě soudě dle vyjadřování se na sociálních sítích, v médiích či v jiné komunikaci, až xenofobní. Za vše, co se doma děje, mohou menšiny, Cikáni, Romové a jiný „póvl“, nyní k nám, či spíše do Evropy exportovaný tzv. uprchlickým exodem, že? Kdysi nám to vadilo, jak se někde lidé mají špatně, jak je s nimi zacházeno. Prý internacionální výchova? Dnes vadí, nevadí?

Minimálně jedna generace, ale spíše dvě mají zkušenost s emigrací, uprchlictvím od nás do jiných destinací. Tato skutečnost nám vadila, ale chápali jsme ji, protože pro některé nebylo z jejich pohledu jiné východisko. Dnes se o nějakou volbu mezi vadí, nevadí, většinově nerozmýšlíme, prostě vadí, že?     
Národ se kdysi v roce 1968, po tzv. internacionální pomoci armád Varšavské smlouvy sjednotil k odporu, označil akt za okupaci a následně se alespoň „na dálku“ těšil z každého, alespoň sportovního úspěchu nad občany „Velké země, matičky Rusy“. Tehdy vítězila také část „vadí“. Dnes se sympatie kloní spíše k oné Velké zemi, která sice není tak velká jako kdysi, dokonce ji ovládá „prezident – car“, Putin, často stejný jako ti předchozí, a vidíme nepřítele ve spojencích, které jsme se sami, dobrovolně, dokonce všenárodním referendem za spojence rozhodli mít – Evropskou unii.

Tehdy nevadilo, dnes vadí.

Na Pražském hradu jsme měli řadu prezidentů, většinu těch po Masarykovi a Benešovi dnes hodnotíme jako nedemokraticky volené, možná proto, ale jistě nejen proto, že jsme si je nevolili v tzv. přímé volbě, abychom dnes museli i ti, co M. Zemana nevolili, trpěli za náš většinový „občanský (ne)rozum“ a nedobrovolně, ani ne tak hráli, jako byli vtaženi do oné hry „vadí, nevadí“? Co jiným nikdy neprocházelo, a ani projít nemohlo, a to i tzv. za „bolševika“, dnes prochází skoro „bolševikovi“ (nejde ani tak o ideologický kontext významu daného výrazu, ale spíše manýru alá Byzanc) na Pražském hradu, dokonce i skutečnost, že se obklopil více než kontroverzními osůbkami, a místo české státnosti propůjčuje i k oslavám jejich osobních životních výročí. „Vadí“ dostává na frak a „nevadí“ je ve vítězném tažení. Topolánek onen chasník s „velkýma gulema“ kdysi vadil, ale na Hrad je zván a ve slovech oslavence i „hradního pána“ skoro veleben a blahořečen. 

Bylo by toho a je toho skutečně více než dost a dost, co by mohla dnes naše kdysi dětská hra „vadí, nevadí“ zahrnout. Ale je vůbec, proč se snažit, když většina „občanských hodnotitelů“ je přesvědčena, že prostě to vše, co dříve, jindy vadilo, dnes nevadí? 

Tak až budete třeba o prázdninách přemýšlet, jak se zabavit, o čem popřemýšlet, vzpomeňte si na svá dětská léta, zahrajte si opět třeba i sami se sebou „vadí, nevadí“. Možná se rozpomenete a u některých to zabere a opět budou vadit zlořády, neřádi, a nebude nám vadit především přemýšlet. Hezké prožití dovolených a nadcházejících prázdnin.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Prezident Zeman: Blahopřeji a přeji v nové funkci nejen úspěch, ale také pevnou ruku

22:30 Prezident Zeman: Blahopřeji a přeji v nové funkci nejen úspěch, ale také pevnou ruku

Prezident republiky zaslal blahopřejný dopis předsedovi Poslanecké sněmovny.