Srovnatelná pohroma nás postihla jen v letech 1918 – 1920, kdy na Španělskou chřipku zemřelo asi 50 000 lidí. Ti tehdy byli fatálně oslabeni hladem doprovázejícím  válečné útrapy jak na frontách, tak v zázemí. Situaci komplikovala také absence léků proti tomuto respiračnímu onemocnění. Jedinou známou ochranu poskytovalo všeobecně rozšířené nošení látkových roušek.

Po více než sto letech se ukazuje, že věda pokročila dál a je schopna najít prostředky, které novou pandemii zbrzdí či dokonce zastaví. V globalizovaném světě však léčbu neurčuje snaha zachraňovat ohrožené lidské životy, ale jen a jen zisk velkých farmaceutických firem. Na demokratickém Západě jsme se stali (zatím) bezmocnými svědky neetického jednání Big Pharmy, které by například v dnešní Číně (ale také v evropské minulosti) vedlo k popravě viníků. Firmy si totiž za slib budoucích levnějších a přednostních dodávek vakcín nechaly od Evropské unie zafinancovat jejich vývoj. Když se to zdařilo, sjednané dohody nedodržují a zboží vesele prodávají tomu, kdo víc zaplatí.

Tuto zločinnou nehoráznost si mohou dovolit ze dvou hlavních důvodů – ten první představuje totální neschopnost vedení Evropské unie, které snad už definitivně prokázalo, že svěřit řízení nadstátu politikům vykopnutým z členských států do Evropské komise pro neschopnost, je sebevražedné počínání. Ten druhý považuji z hlediska našich životů za ještě fatálnější. Ukazuje se, že globální pandemie korupce zasáhla téměř všechny vlády členských států EU. Smrt vlastních občanů kvůli nedostatku vakcín či zákazu některých levných léků pro tyto politiky znamená méně než ztráta zisku velkých farmaceutických firem.