Nemám příliš rád USA pro jejich zahraniční politiku a nejsem z těch, kteří by měli Ameriku jako nedostižný vzor. Ale čemu bychom se u Američanů měli učit, je americké právní pojetí lidských práv a svobod. Už v roce 1789 zákonodárce zformuloval geniálním způsobem dodatek I. Ústavy USA: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“ Toto zákonné ustanovení je dle mého názoru nepřekonatelné. Dvě věty, které říkají vše. Zejména se zde říká: Vládo současná a všechny vlády budoucí, až se vám zachce omezit z jakéhokoliv dobrého důvodu svobodu slova a nasadit občanům náhubek, budete jednat proti ústavě. Je zcela jedno, jaký při tom máte úmysl a jaké dobro chcete páchat.

A náš právní řád? Listina Základních práv a svobod sice  v čl. 17, odst. 1 uvádí, že Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.  Ale zároveň v odst. 4 dala listina zákonodárci možnost regulace tím že „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem“. A zákonodárce této možnosti s nadšením využil, protože zákonodárci s radostí páchají to, co považují za dobro. A v tomto případě jsou přesvědčeni, že chrání svými novými zákony občany. Co už by mělo být ušlechtilejší než tato jejich snaha?

 Jen trestní zákon máme zaplevelený desítkami skutkových podstat verbálních trestných činů, tedy takových, které se dají spáchat písemným nebo ústním projevem. Pomíjím takové skutkové podstaty, kde trestný čin lze spáchat konáním pachatele nebo jeho verbálním projevem (např. násilím nebo pohrůžkou násilí). U projevů typu: „Babo, dej sem peněženku, nebo tě zabiju!“ se shodneme na tom, že takovýto projev by měl být i nadále trestný a ustanovení o svobodě projevu by jej chránit neměla.  Jistě se shodneme i v tom, že každý, kdo lže před soudem, hrubě pomlouvá nebo dokonce někoho křivě obviní, patří sám před soud. Zaměřme se však na  „gumové“  skutkové podstaty čistě verbálních trestných činů, tj. takových, které lze spáchat pouze ústně nebo písemně a zejména tehdy, když takové projevy mají politickou motivaci.

Rozhodně  před soud dle mého názoru nepatří Martin Konvička, který kdesi kdysi něco plácl v internetové diskuzi o masokostní moučce. Všichni víme, že to byla nadsázka a že nikoho k ničemu nenabádal. Ale kdo chce psa bít, hůl najde. Typickým příkladem, jak se stát někomu pomocí paragrafů pokouší zavřít ústa, je případ Patriota Jiřího Vítka, který je stíhaný za to, že kritizoval zpackanou policejní provokaci a udělal blbce z „muže v hnědé kožené bundě“. Za naprosto skandální však považuji policejní šetření ohledně státnického projevu JUDr. Kláry Samkové ze dne 18. 5. 2016 v Poslanecké sněmovně. Tento projev rozhodně na něčí svobodu nebo důstojnost neútočí, ale naopak k ochraně svobody, lidské důstojnosti a demokracie vyzývá. Ani okolnost, že několik velvyslanců tmářských režimů nechtělo poslouchat pravdu, nedává důvod k tomu, aby věc šetřila policie. Ten projev jsem si přečetl mnohokrát a musím říci, že jednoznačně nikoho neutlačuje, k ničemu nenavádí. Pouze kritizuje politický islám, což jak všichni víme, není náboženství, ale ideologická doktrína. Tento projev nepatří na Policii, ale do učebnic a ostudou policie je, že se tím vůbec zabývá.

Obecně se dá říci, že paragrafy 355  - Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, dále § 356 - Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, § 364 Podněcování k trestnému činu, § 365 Schvalování trestného činu v té podobě, v jaké je v trestním zákoníku a aplikované současnou praxí policie a soudů potřebují úpravu, protože se staly klackem na nepohodlné politické oponenty. Státní správa a justice je řešením těchto nesmyslů navíc nadměrně zatěžována, místo aby řešila opravdovou kriminalitu.  Zneužívání justice a policie k politickému boji je sice lákavá příležitost, ale téměř vždy se v minulosti obrátila proti autorovi takového nápadu. Správný postoj k tomuto problému, který by respektoval svobodu slova, by měl být zhruba takovýto: Občane, kecej si, co chceš, ale měj na zřeteli, že pokud někoho urazíš, existuje soukromé právo a někdo ti to může u soudu spočítat. Dále měj na paměti, že pokud něco doopravdy spácháš, mohou ti tvé kecy vynést posouzení tvého činu jako zločinu z nenávisti a tím i větší sankci. Ale samotný verbální projev  by trestný být neměl.

Bohužel trend, který razí vláda a zejména ministr Pelikán, je opačný. Poslední legislativní iniciativou nám další verbální trestný čin přibývá. Řešíme kritiku životního stylu a schvalování terorizmu v situaci, kdy by bylo třeba postavit mimo zákon například ilegální překročení hranice. Navíc při gumovosti takových ustanovení není jisté, že tím, že např. zveřejním fotografie z místa teroristického útoku, se nestanu jeho propagátorem, i když můj úmysl byl opačný a že to není další způsob, jak odbojnému občanovi v případě potřeby „zavřít hubu“. Bojím se, abychom nakonec nedopadli všichni jako loupežník Rumcajs, který měl za urážku starostenské nohy nadosmrti zavřeno, následně se v Řáholci zradikalizoval a postavil se proti knížepánovi. A to všechno pro stíhání za čin verbální povahy.