Bělobrádek (KDU-ČSL): Jsme ochotni se obětovat za naše hodnoty?

Na úvod si položím řečnickou otázku: „Jsme ochotni se obětovat za naše hodnoty?“ Schválně jsem zvolil takto provokativní název svého příspěvku. Protože dnes v Evropské unii máme, na co si vzpomeneme: svobodu, prosperitu, mír. Jsme na tom nesrovnatelně lépe, než naši předci. Ale, obávám se, zda nám něco podstatného oproti nim nechybí: jasné přihlášení se k našim hodnotám a kořenům a ochota přinést pro ně osobní oběť.

Náš současný europoslanec Pavel Svoboda nám před lety vyprávěl historku z jednání s tehdejším prezidentem Egypta Husním Mubárakem. Ten delegaci řekl, že je muslim, ale ze sekulárního státu. Je však ochoten za islám zemřít. Načež se zeptal, za co jsou ochotní zemřít Evropané. A rozhostilo se hrobové ticho…

Když tu dnes máme mluvit o bezpečnostních hrozbách, pak možná ta nejhorší z nich nepřichází zvenčí. Ale skrývá se v nás. Její jméno je „nedostatek vůle k obraně“. Tím nechci nijak bagatelizovat hrozby, jimiž jsou terorismus, migrace, rogue states, či substátní aktéři. Je však jistě pravdou, že výzvy a rizika lépe zvládá ten, kdo si je jistý svou identitou, je pevný ve svých hodnotách a připraven je bránit všemi nutnými prostředky.

Jaké jsou naše hodnoty? A jsme ochotni za ně i zemřít? To je ta otázka.

Náš první prezident T. G. Masaryk říkal, že člověk mnoho vydrží, má-li cíl. A také, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Západní civilizace se zrodila z křesťanské etiky, z antické tradice kritického myšlení, ze zásad římského práva. Jenomže k našim křesťansko-židovským kořenům se bojíme přihlásit i v základních dokumentech Evropské unie. Kritické myšlení dostává na frak a roste obliba konspirátorů a fake news. A lidé často nemají pocit, že se mohou domoci svých práv, komplikovaná právní džungle se pro ně stává nepřehlednou.

Ne, nechci říci, že jsme naše hodnoty a ideje ztratili. Ale je pravdou, že jsou poněkud relativizovány a že naše evropská identita oslabuje. V poslední době se vyrojilo mnoho samozvaných obránců evropské, či národní kultury. Ale kolik z nich se skutečně hlásí k západním hodnotám? Kolik z nich je ochotno za ně zemřít?

Ano, člověk mnoho vydrží, má-li cíl. Ale jaký je ten cíl? Oním cílem přece nemůže být pouze pasivní snaha „nevpouštět cizí dál“. Pouze ten, kdo si je aktivně jist sám sebou, svými kořeny, svou identitou, se nemusí bát o přežití své kultury. Naopak - kdo své hodnoty oslabí, je odsouzen podlehnout tlaku zvenčí.

Páteř Západu tvoří dvě instituce: NATO a Evropská unie, na níž navazuje transatlantické partnerství. Naše budoucnost je přímo závislá na tom, jak silné budou tyto transatlantické instituce. Přičemž onou budoucností myslím doslova přežití naší civilizace. Přinejmenším její přežití v podobě, v jaké ji známe.

Opět, nechci říci, že NATO a EU snad končí. Znepokojivé signály tu však jsou, a to delší dobu.

Není žádným tajemstvím, že většina evropských zemí, včetně České republiky, neplní ani minimální požadavek NATO vydávat na obranu 2% HDP. Moje strana, křesťanská demokracie, se to snaží změnit. Prosadili jsme navyšování obranných výdajů. A trváme na tom, že dvou procentní hranice musíme dosáhnout nejpozději do roku 2023. Nicméně odpor je velký.

Pokud jde o Evropskou unii, ta trpí institucionální sklerózou. Příliš mnoho byrokracie, rozhodování zbytečně vzdálené občanům, hodně slov a málo srozumitelnosti pro lidi. Přitom EU své základní funkce plní. Je prostorem svobody, bezpečí a prosperity, jak si její zakladatelé vytkli. Nyní však tak trochu připomíná kdysi úspěšného běžce, který po létech ztloustl, žije sice dobře ze staré slávy, ale na svá nejlepší léta spíše už jen vzpomíná.

Evropa potřebuje reformu. Potřebuje zhubnout, potřebuje naplnit princip subsidiarity a vrátit rozhodovací procesy na úroveň co nejbližší lidem. Potřebuje méně byrokracie, více flexibility a efektivnější podporu podnikání, vzdělanosti, vědy a inovací. Potřebuje „návrat k hodnotám“, musí umět probouzet v lidech hrdost a spontánní sdílení evropské ideje.

Ani s transatlantickou spoluprací to nevypadá úplně optimisticky. Proti smlouvě TTIP se již dříve v Evropě zvedl odpor extrémní levice a pravice. S příchodem nového amerického prezidenta je pak de facto uložena k ledu. Je to škoda. Protože užší ekonomická spolupráce Západu má samozřejmě i strategický, bezpečnostní rozměr.

Takže tolik k našim vnitřním slabinám.

Pořád platí, že Evropská unie je největším světovým trhem, NATO je nejúspěšnější obranná aliance v dějinách a s USA pojí Evropu silné partnerství. Aby to tak zůstalo i do budoucna, musíme posilovat vědomí identity západní civilizace, zlepšit naši obranyschopnost a zahnat staronového strašáka protekcionismu.

Vůle k obraně začíná skutečně u hodnot a idejí. Křesťanská etika zrodila lidská práva. Svoboda dává sílu a invenci naší ekonomice. Důraz na důstojnost každého lidského jedince je pro nás základem života ve společenství. To vše jsou jasné důvody, že je zač bojovat, že je co bránit.

Všechna naše síla i slabost mají počátek v naší hlavě. Kdo věří svým hodnotám, neodchází poražen. Ony vnější hrozby (a já je zopakuji) - terorismus, migrace, rogue states, substátní aktéři – tu samozřejmě budou dále. Ale dokážeme je lépe řešit, když budeme mít jasno ve vlastním domě. Pak budeme při hledání odpovědí na globální výzvy a rizika nejen asertivní a pragmatičtí, ale také velkorysí a empatičtí. Kdo si je sám v sobě jistý, kdo je hrdý na svou kulturu, ten přeje jistotu a hrdost i druhým.

Typickým příkladem, který tu rozeberu, je masová migrace. Je naprosto jasné, že Evropa nemůže v krátkém čase úspěšně asimilovat miliony příslušníků jiné kultury. A je třeba to říkat nahlas. Právo azylu je řešením pro politicky pronásledované, není právem skupinovým. Rovněž platí zásada, že kdo chce pomáhat, nesmí se sám zničit. Na druhé straně nemůžeme paušálně odmítat všechny, to by bylo proti naší zásadě humanity. Hlavně však se musíme více starat o potírání příčin migrace.

Projevme velkorysost a umožněme lidem sužovaným válkami, hladem, suchem, špatnými vládami, aby mohli slušně žít a budovat vlastní země. Což znamená nejen štědřejší, ale také lépe zacílenou rozvojovou pomoc. Ta musí být striktně navázána na pokrok v základních občanských svobodách, vládě práva a ve správě země. Rovněž je třeba daleko více investovat do budování slušných životních podmínek v uprchlických táborech v regionech bojů.

A nakonec musíme být daleko schopnější ve vynucování míru a stability. Přičemž je třeba více než v minulosti respektovat mezinárodní právo a brát na sebe jen takové úkoly a mise, které dokážeme skutečně zvládnout. Čímž je myšleno nejen vyhrát na bitevním poli, ale zajistit trvalou stabilitu. Předpokladem pro to také je, že se přestaneme snažit vyvážet demokracii a západní kulturu, ale budeme si klást střízlivější cíle. Tedy nenásilnou formu vlády, záruku základních lidských práv a možnost ekonomického rozvoje.

Takto vidím postup řešení problémů, který aplikuje sebevědomá a zároveň empatická kultura. Je správné, když se silnější snaží pomáhat slabším. Ostatně, pragmaticky vzato, tím bráníme sami sebe, když zažehnáváme potenciální hrozby, dokud jsou daleko od našich hranic. Dnešní svět je totiž tak propojený, že žádný konflikt není od nás tak vzdálený, aby nás nemohl zasáhnout.

Svět třicet let od pádu Železné opony je opět nebezpečný. Svým způsobem možná více, než v době existence dvou bloků. Máme-li ho úspěšně stabilizovat, začněme u sebe. A ptejme se: co jsme ochotni obětovat za naše hodnoty?

Děkuji za pozornost!