Komunisté využili destabilizace našeho společenství, která měla kořeny již před druhou světovou válkou. Krize ve společnosti byla posílena tím, že se naši dědové a otcové nepostavili gigantickému zlu z dílny fanatického hitlerovského Německa, ač bylo velmi podobné tomu, které po dvacet let panovalo na východ od naší země. Stejně tak naši blízcí po válce nečelili fanatické vládě mírně obměněného zla komunistické spodiny. O to hlubší proto byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.
Obrovská neodčinitelná vina komunistů a jejich kolaborantů spočívá v tom, že posloužili cizí zrůdné moci proti vlastnímu národu a kultuře a podíleli se na ní. V této souvislosti nelze nepřipomenout tragickou úlohu všech nekomunistických stran i presidenta Beneše, kteří akceptovali systém Národní fronty připravený sovětskými komunisty pro celou středovýchodní Evropu. Tím byla vyloučena z politiky veškerá skutečná pravice. Jedním z největších zločinů komunistické éry pak bylo systematické vyhánění a hubení skutečných elit národa. Celým komunismem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém bezprecedentním pronásledováním jeho nositelů a často i jejich fyzickou likvidací.
Stín „Vítězného února“ se nemohl vyhnout ani „Sametové revoluci“. Bojovat proti zločinné a nemravné bolševické totalitě bylo primárním cílem pouze pro omezenou a prakticky neorganizovanou část těch, které režim považoval za nepřátelské osoby. Po devastaci společnosti trvající 50 let tomu ani nemohlo být jinak. Cílem úzké parazitující vládnoucí vrstvy bylo zachovat své zájmy. Podstatná část příslušníků centralizované, dobře organizované tlupy, zastřešené komunistickou ideologií, se nikoli bez přípravy transformovala v „kapitalisty“. Tato staronová mocná společenská vrstva je jedním z tristních odkazů „Vítězného února“. To nesporně dobré, co uplynulých 25 let přineslo, bylo dosaženo těmto postkomunistickým „elitám“ navzdory. Svoboda, kterou jsme z větší části obdrželi bez vlastního přičinění, pochopitelně přinesla své plody v podobě osobních svobod – svobody víry a vyznání, slova a shromažďování, soukromého podnikání,... –, politické plurality, možnosti cestovat, vzkříšení občanské společnosti... Nejvýraznějšími politickými úspěchy pak bylo přijetí Ústavy České republiky, která je právě proto terčem opakovaných útoků, vstup ČR do NATO a EU, které (přes nespornou kontroverznost řady agend, které EU podporuje...) symbolizují návrat našeho společenství domů, na Západ. Se stupňující se naléhavostí však v posledním období vidíme, jak mělké kořeny svoboda v naší zemi zapustila, jak velkým kamenem úrazu pro postkomunistické „elity“ naše sounáležitost se Západem je.
Konzervativní strana uctí památku obětí komunistické diktatury 25. února v 17 hod. položením květin u pomníku tří odbojů na ulici Rooseveltově v Brně a zapálením svící na Staroměstském náměstí v Praze. Dále se členové Konzervativní strany zúčastní pietní akce „Nezapomeňme na oběti komunismu“, která se již po dvanácté uskuteční 24. února v 18:00 u pomníku obětem komunistického režimu na pražském Újezdě.
Aktuálnost odkazu „Vítězného února“ nám až nepříjemně připomínají nedávno zvolený nový hejtman Plzeňského kraje RSDr. Václav Šlajs, bolševické praktiky soudruha hejtmana Ústeckého kraje Oldřicha Bubeníčka, nebo ještě hůř úvahy o rušení tzv. Lustračního zákona a jmenování pana Andreje Babiše ministrem financí bez toho, aby předložil čisté lustranční osvědčení, což zmíněný zákon jednoznačně vyžaduje.
Za Konzervativní stranu
Josef Bílek, předseda
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KONS
