Jak minulý rok na Albertově, tak během celého roku, jsem měl tu čest hovořit s mnoha pamětníky událostí Sametové revoluce. Když jsem poslouchal příběhy, které mi vyprávěli, šel mi mráz po zádech. Tehdy to byli studenti, někteří byli mladší než já teď, když se rozhodli vyjít do ulic a riskovat vše, svoje životy, zdraví a budoucnost.
Dnes je mi 23 let, jako jiní studenti se i já dnes těším z toho, ze si mohu plánovat svoji budoucnost ve svobodných podmínkách. Například to, že mohu vycestovat do zahraničí v rámci programu Erasmus, mi přijde jako samozřejmost. Není! Dost dobře jsme to mohli být my, na kom by bylo se postavit proti režimu, který by nás tak nesnesitelně utiskoval.
Každý z nás by se měl sám sebe zeptat: Měl bych na to? Dokázal bych takhle riskovat? Nebo bych pohodlně rezignoval na veškerou snahu a pasivně bych nějak přežíval? Není snadné na takovou otázku v dnešní době relativního klidu odpovědět. Ne všichni můžeme být hrdiny své doby, přinejmenším bychom si ale měli vážit svobody, kterou nám tehdy naši předchůdci vybojovali.
Někdy se však bojím, aby ty oběti nebyly zbytečné. Zděšeně sleduji, jak se k moci dostává bývalý agent STB, jak prezident podlézá těm nejhorším režimům na světě, jak ve společnosti sílí extremistické a xenofobní tendence.
Nevím, co přesně bych dělal 17. listopadu 1989. Zato vím, co dělám teď. Studuji právo a Ústava pro mě není jen podložka pod stůl. Několik let pořádám Olympiádu lidských práv, kde pro studenty vytváříme prostor pro formování vlastních názorů a jejich argumentaci. Vstoupil jsem do TOP 09 na Mělníku a letos mě má strana nominovala jako kandidáta do Poslanecké sněmovny. Angažovat se je vlastně docela snadné, někdy stačí prostě zvednout telefon. Můžete kontaktovat mě, našeho předsedu nebo vaši místní organizaci a jen si nezávazně popovídat. Třeba o tom, co je možné dělat, abychom na ty zlaté časy demokracie příště jen nevzpomínali.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
