Nejvíce mne trápilo, do jaké míry je naše politika nesrozumitelná, nečestná a dokonce prodejná, což logicky vedlo k tomu, že o ni voliči postupně ztratili aktivní zájem. Dění v ní již vůbec nesledují nebo tak činí jen velmi povrchně a zkratkovitě. A odpovídajícím způsobem se pak pochopitelně projevují i při volbách. Snadno podléhají jednouchým heslům typu „prostě to tak bude“, „silný stát“ a podobně, prázdným heslům, za kterými nestojí žádná reálná koncepce, natož ucelený program.
Náhoda tomu chtěla, že jsem byl právě v době, kdy ve mně tyto úvahy kulminovaly, osloven Tomiem Okamurou. Nabídl mi, abych své síly spojil s hnutím Úsvit a svou touhu dosáhnout potřebných změn realizoval v rámci něj. Jeho myšlenky a zásady, které zastával, mě oslovily. Byly velmi blízké těm mým. A tak jsem souhlasil a se společnými ideály jsme se s nadšením vrhli do volební kampaně – a po jejím úspěchu pak také do každodenní práce…
Chtěl jsem dokázat, že nejcennějším kapitálem pro další volby budou výsledky, které za námi zůstanou, a spokojení občané. Občané, kteří budou cítit, že jsme tu pro ně, a ne proti nim. Doufal jsem a věřil, že hnutí Úsvit bude stranou, která toto dokáže a bude v tomto smyslu dále růst. A že bude růst také ve smyslu rozšiřování své členské základny a stane se politickým subjektem se širokou obcí příznivců, voličů, jednoduše lidí, kteří sdílejí stejné ideály. Věřil jsem, že budeme měnit českou politiku tak, aby byla konečně čistší, morálnější a co nejvíce svázaná s občany. Koneckonců právě takové byly na začátku přísliby Tomia Okamury…
Bohužel jsem ale postupem času začal cítit, že se hnutí Úsvit a samotný princip jeho struktury ubírá zcela jiným směrem. Takovým, který naprosto zásadním způsobem neodpovídal mým očekáváním. Hnutí zůstávalo pod direktivním vedením Tomia Okamury, řízené jeho „šedou eminencí“, Jaroslavem Večerníčkem Novákem. K zachování tohoto direktivního principu řízení strany bylo dokonce zablokováno rozšiřování členské základny. A to v přímém rozporu se sliby Tomia Okamury, že se členská základna bude rozšiřovat. K tomu nikdy nedošlo a dojít ani nemohlo, protože stanovy hnutí Úsvit stále obsahují klauzuli o dvouleté čekací lhůtě na členství.
Význam veškeré práce, která zůstala za námi, řadovými poslanci, začal být znehodnocován tím, jak se strana působením Tomia Okamury a jeho laciných a zjednodušujících populistických výroků postupně dostávala na úroveň těch, vůči jejichž přístupu jsme původně chtěli bojovat – a často i pod ni…
Hnutí Úsvit zkrátka pod nadvládou Tomia Okamury začalo dělat přesně to, co mě na politice v posledních letech tak trápilo. Došlo k zásadnímu odklonu od hlavních deklarovaných principů, odklonu od přímé demokracie a Tomio Okamura jako by se už nesnažil ani předstírat, že usiluje o plnění programu strany. Jeho četná veřejná vystoupení nepřinášela žádné konstruktivní návrhy řešení palčivých společenských problémů a ve finále se v podstatě omezil na téma islamismu, přičemž některého jeho výroky navíc začaly výrazně překračovat hranice „pouhé“ kontroverze a vrhaly na hnutí nepříznivé světlo.
Bylo to hlubokou deziluzí nejen pro mě, zklamaní byli zcela po právu především naši voliči a ostatní nás přestali brát vážně. Další ranou pro mě byly sílící pochybnosti o způsobech financování strany a vůbec nakládání s finančními prostředky. Moje obavy pak bohužel potvrdil nedávno provedený nezávislý audit. Podezřele přemrštěné platby ještě podezřelejším agenturám na základě faktur, za kterými nestály odpovídající služby a plnění. To vše na základě opět podezřele nevýhodných smluv – podepsaných nikým jiným než Tomiem Okamurou… Vše zkrátka ukazovalo na to, že bylo hnutí Úsvit svým vedením zneužito jako komerční projekt na jedno volební období, což později Jaroslav Večerníček Novák i potvrdil. Jinými slovy: Úsvit byl vytunelován Tomiem Okamurou. Ideově, lidsky i finančně.
Po roce a půl usilovné práce ve sněmovně jsem se tak ocitl před vskutku zásadní volbou. Buď jsem mohl složit ruce do klína, hlavu strčit do písku, odsedět si ve sněmovně zbývající dobu dva a půl roku a pak s mizerným svědomím a obrovskou ostudou v tichosti odejít. Nebo jsem měl možnost se proti všem nepravostem postavit, pokusit se vnést do hnutí demokracii, zprůhlednit jeho financování, otevřít ho pro další členy a dál pracovat na tom, na čem jsem od začátku pracoval a nadále pracovat chtěl. A nemohla mě nenapadnout úvaha, že pokud toho nebude možné dosáhnout s Úsvitem, musím o to usilovat v rámci jiné platformy. Žádné další možnosti neexistovaly. Za jistých okolností bych se možná i dokázal smířit se skutečností, že mě někdo podvedl nebo zneužil ke svým záměrům, o kterých mi lhal. Jenže v tomto případě jsem v tom nebyl sám. Byla tu taky velká spousta voličů, kteří nám svěřili svoji důvěru - a ta důvěra byla zrazena. A s tím jsem se smířit za žádných okolností nemohl.
Byl jsem si vědom toho, že kroky, které musím podniknout, nebudou populární, mnohými zůstanou nepochopeny a že budu značně pravděpodobně některými z nich považován za zrádce. Jenže nic nemůže být dál od pravdy. Zrádcem bych se stal, kdybych se nepokusil obhájit své původní ideály a myšlenky, se kterými jsme oslovili naše voliče a kvůli kterým jsem do politiky vůbec šel. Nebýt slepě loajální tam, kde již loajalita není na místě, protože není nadále zasloužená, nepovažuji za zradu. Té se dopustili jiní… Co je pro mě nepřijatelné a co bych považoval za neodpustitelné, by bylo zradit voliče a sám sebe, své ideály.
Má volba tedy byla jednoznačná. Pokusit se - samozřejmě na základě demokraticky odhlasovaného postupu - zjednat nápravu prostřednictvím nové vize, ve které nebudou důležité demokratické principy upozaděny tak, jak se tomu bohužel v Úsvitu začalo dít. A společně s těmi, kteří skutečně sdílí jeho původní ideály, pokračovat v práci, kterou zahájil Úsvit…
Chceme skutečně prosazovat principy přímé demokracie a řídit se jimi i uvnitř strany. Být otevření a transparentní a uplatňovat demokratické principy, jako je možnost přímé volby a odvolatelnost orgánů strany. Chceme umožnit příznivcům našich idejí a ideálů aktivně se zapojit do jejich prosazování, tedy jednoduše řešeno přijímat nové členy a takto stále se rozšiřující členské základně umožnit připomínkovat politické směřování celé strany.
Chceme se zabývat řešením palčivých společenských problémů, a pomáhat tak zvyšovat kvalitu života v České republice. Mimo jiné pokračovat v již nastolené intenzivní práci na reálném řešení problematiky exekucí, změnách exekučního řádu a občanského soudního řádu. Chceme prosazením zavedení teritoriality exekutorů ve spojitosti s povinností exekutora uzavírat splátkový kalendář do budoucna trvale zamezit případům, kdy některé exekutorské úřady používají postupy hraničící se zákonem a na občanech se dopouští přímo zvěrstev. Chceme se nadále velmi aktivně podílet na změně zákona o odškodňování obětí státu, řešit problematiku týraných dětí v ČR a v neposlední řadě samozřejmě prosazovat stabilní ekonomický stát. To vše s obrovským důrazem na efektivní využívání finančních prostředků…
Zkrátka chceme zjednat nápravu. Svého rozhodnutí začít jednat jsem ani na chvíli nezalitoval a pevně věřím, že se mi ho podaří naplnit. A pokud ne, tak tedy za dva a půl roku odejdu. Ale středem, se vztyčenou hlavou a čistým svědomím…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Černoch
